| |
První setkání autora se Zdislavou z Lemberka bylo dáno provedením Missy Solemnis v Jablonném v roce 1990. Bok se tehdy seznamuje s proslulou dominikánskou osobností P. Jindřichem Gajzlerem OP, který autora vybízí ke složení díla, které by ozdobilo blížící se kanonizaci světice. Bok se stává v Jablonném varhaníkem a je na blízku jak tématu, tak i celé dominikánské rodině. V té době se ovšem ještě cele zaměstnává oratoriem Skřítkové, které mělo premiéru v roce 1993. Teprve v roce 1994 se Bok začíná dílem blíže zabývat, ale to vzniká velmi těžce a pomalu vzhledem k několika okolnostem. Především to bylo zvýšenou sebekritikou autora, který chtěl tímto oratoriem gradovat předchozí Skřítky. Autor byl po premiéře Skřítků zhnusen povrchní a arogantní kritikou, která dílo odbyla a začíná mu docházet, že nenávist modernistů a liberálů, kterou dobře znal z doby komunismu se začíná stupňovat pod ochranou nového režimu. Bok se postupně dostává do úplné izolace a tyto okolnosti ho vedou k prohloubení jeho víry definitivní konverzí po roce 1996. Od této doby se mu stává hlavní oporou a rádcem P. František Liška z Manětína. Mezitím dochází ke svatořečení paní Zdislavy papežem Janem Pavlem II. v r. 1995. V roce 1998 Bok zakládá se svými blízkými přáteli umělecké sdružení, které z úcty ke svému milovanému mistru nazývá jeho jménem - Elgar.
Je tedy možné říci, že oratorium Sv. Zdislava je dílem konverze a dospělosti. Velký vliv na toto dílo mělo autorovo seznámení se s duchovními kompozicemi Edwarda Elgara. Bok do jisté míry převzal od tohoto mistra zvukovou estetiku, ale tu ještě vygradoval do větší expresivnosti. Již v roce 1998 cítí, že vznik díla je nablízku a zkomponovává ve veliké rychlosti finále oratoria, které poprvé zaznívá při liturgii v Bohosudově spolu s Missou Solemnis. Toto Finále je jediné, které v Bohosudově koncelebrující P. Jindřich Gajzler, jakožto objednavatel oratoria z celého díla slyší. Umírá pak těsně po dokončení 1.dílu v srpnu roku 2000. Na jeho pohřbu v Jablonném zaznívají některé úseky díla ve verzi s varhanami.
Úspěch Finále v Bohosudově dal autorovi energii k započetí celého díla a Bok začíná partituru psát v létě roku 1999 a 1.díl dokončuje po roční usilovné práci. Zároveň průběžně vypracovává i klavírní výtah oratoria, který se pak později stává podkladem pro klavírní verzi díla.
Oratorium Sv.Zdislava je největším a zcela jistě nejuniverzálnějším dosavadním autorovým kompozičním počinem. Soustředil zde všechny své síly, aby vyjádřil v této kompozici blížící se Apokalypsu a oslavil naplno Svatou římskokatolickou církev. Taktéž zde poprvé a velmi transparentně zaznívá ona kombinace lisztovského harmonického a duchovního odkazu s moderními postupy hudby 20.století, což Bok dále ve svých kompozicích rozvíjí a je pro něj typická. To bylo a je právě také důvodem k trvale zarytému mlčení kritiky, která by byla ráda Boka nadále označovala jakožto epigona romantismu.
Formálně se oratorium blíží předchozím Skřítkům, ale veliký vliv na něj mělo i oratorium Apoštolové od Edwarda Elgara. První díl je vlastně majestátní sonátovou větou, která navazuje na mohutné symfonické věty Lisztovy, Brucknerovy a Mahlerovy. Je ovšem ještě překonává svojí délkou. Podobně jako v oratoriu Skřítkové je celý úvod věnován práci kontrapunktické, kterou zde autor vypracoval s maximální pečlivostí. Instrumentace celého díla je podstatně jiná než u předchozího oratoria Skřítkové. Je mnohem odvážnější a expresivnější a je místy vygradována do takového extrému, že není mnoho prostoru, kudy by se dalo v této cestě pokračovat. Klade na pěvce, sbory a instrumenty tak obrovské nároky, že je téměř na hranici proveditelnosti. Je to pravděpodobně nejnáročnější existující tonální partitura, nepočítáme-li nějaké bezduché experimenty modernismu.
Též hudební jazyk se posunul na rozdíl od Skřítků dále. Dílo se nepřetržitě pohybuje ve složitém metru především půlových taktů, které se mění skoro neustále. Harmonii Bok rozvinul k svébytnosti a modernosti při zachování klasicko - romantického půdorysu. V díle je použito veliké množství moderních prvků, často přítomná je bitonalita, složité shluky tónů, aelatorika i kontrapunkt je někde na hranici totality jako takové.Též zaznívají i čisté témbry, jako například křik, smích a volání sborů apod. Také jako ve Skřítcích mají jednotlivé části názvy, které pomáhají posluchači pomoci rozvinout svojí fantazii. V jednotlivých názvech částí shledáváme duchovní svět katolické církve.
V oratoriu se nachází bohatá motivická práce s tématy všech Bokových předchozích děl, která se zde objevují často překvapivě a v nových souvislostech. Autor chtěl také především tímto dílem vytvořit něco reprezentativního pro současnou Církev, která se doposud především opírá pouze o kulturní monumenty z minulosti.
Z tohoto velmi náročného prvního dílu oratoria Bok provedl některé snadnější úseky. V té době začal vést Dětský symfonický orchestr v K.Varech a též sbor z tohoto města. A tak se pustil do nelehkého úkolu s těmito interprety.
Premiéra 1.dílu - výběru částí se konala v květnu roku 2001 v Plzeňské katedrále, veřejná generálka se konala předtím v kostele v Rabštejně n. Střelou. Dílo zaznělo před zaplněnou katedrálou a sklidilo bouřlivý úspěch, navzdory skutečnosti, že Bok má v Plzni řadu odpůrců. Autor též 1.díl natočil v klavírní verzi a tento snímek později vydal. Skvělým interpretem této klavírní verze se stal Václav Krahulík, který 1.díl poprvé veřejně provedl v roce 2005 v pražském Lichtenštejnu na HAMU.
V následujících letech Bok občasně provedl zejména část ‘’Očistec’’ z 1.dílu s různými interprety při mších a koncertech v různých českých chrámech.Tyto varianty pro běžný chrámový provoz mají o něco menší obsazení než originální verze.
Obsazení: 5 fléten, 5 hobojů, 5 klarinetů, 5 fagotů, 8 horen, 5 trubek, 3 pozouny, tuba, tympány (2 hráči ), baterie, banda: (8 trubek, 8 pozounů, 2 tuby, mešní zvonky-tutti), varhany a smyčce,kytara a flétna-soli.
Sbor SATB, Dětský sbor SA, sóla SATB
Duratta: cca 52 minut
|
