| |
Vážený pane,
dodatečně reaguji na vaši kritiku ze dne 11.března 2016, týkající se světové premiéry 1.části oratoria Apokalypsa v Kamenické stráni skladatele Miloše Boka. Přiznám se, že jsem trochu váhal, neboť jsem poměrně dost zaneprázdněn a obtěžovat se formulováním myšlenek a stylizováním dopisu člověku, pro něhož objektivní diskuze či konstruktivní kritika jsou viditelně to poslední, co by chtěl ve vztahu k vyslechnutému dílu a jeho autorovi podnikat, je pravděpodobně pouze ztráta času. Na druhou stranu si myslím, že je nanejvýš vhodné poukázat na některé „pozoruhodné“ aspekty vašeho přístupu k věci, a to zvláště v kontextu dnešní „demokratické a názorově plurální“ doby.
Píšete: „Česká filharmonie v sezóně 2015-16 nenabízí mnoho soudobé hudby, ba ani hudby druhé poloviny minulého století....Přesto si Česká filharmonie dopřála luxus, že na třech březnových večerech uvedla oratorium Miloše Boka....“.
Přeložme tuto větu do jazyka, srozumitelného nezaujatému čtenáři: „Česká filharmonie v sezóně 2015-16 nenabízí mnoho soudobé hudby....přesto si Česká filharmonie dopřála luxus, že na třech březnových večerech uvedla soudobou hudbu.“
Vidíte, jste autorem skutečných myšlenkových klenotů. Nebo snad Bokovo oratorium není soudobá hudba? To, že první díl oratoria byl zkomponován v letech 2011-13 a celé dílo není de facto ještě dokončeno, to není dostatečné kriterium soudobosti? Máte ještě nějaké jiné měřítko, podobně „kvalitní“ jako to, jímž určujete, co je a co není skutečně vyjímečná česká spirituální hudba? Nebo jen ventilujete své rozhořčení z toho, že se právě v tuto chvíli nehraje hudba, kterou zrovna vy máte v oblibě, a hraje se něco, co se vám zrovna nelíbí? Píšete: „Jsem zvědav, jestli se filharmonické publikum dočká okamžiku, kdy jejich orchestr stejně rozhodně a velkolepě zaštítí provedení skutečně vyjímečné české spirituální hudby, například kantát Blahoslavený ten člověk nebo České requiem Ladislava Vycpálka, 8. symfonie M. Kabeláče, či Kleteb a dobrořečení Petra Ebena..“ (To je ovšem pouze váš soukromý názor. Pro mne je skutečně výjimečnou spirituální hudbou hudba Miloše Boka.) Přejdu teď problém nejednoznačnosti vašich formulací, který se v textu vaší kritiky objevuje na více místech (pokud mi zbyde nějaký čas, vyjádřím se k tomu stručně na konci). Kabeláčova 8. symfonie „Antifony“ byla nahrána Českou filharmonií pod taktovkou Václava Neumanna v 80. letech minulého století. Vycpálkovo České requiem bylo nahráno Českou filharmonií pod taktovkou Karla Ančerla a v relativně nedávné době (2003) vyšlo na CD. Ebenovy Kletby a dobrořečení jsou, jak jsem se dočetl, balet, takže nevím, jak si představujete, že by se to v Rudolfinu provozovalo (nejspíš bez baletu); každopádně je to skladba, která byla komponována na zakázku a dočkala se tedy premiéry, byť v zahraničí. Zda bylo dílo hráno zde nevím a ani ho neznám. Přesto; nechcete doufám tvrdit, že dílo Petra Ebena je Českou filharmonií systematicky zanedbáváno. To by bylo skutečně komické. Naproti tomu dílo M. Boka je v této zemi systematicky nikoli zanedbáváno, ale doslova ignorováno, takže se ani nepokoušejte vytvářet dojem, že Česká filharmonie tím, že jednou jeho dílo provede, tím činí újmu lidem, mezi nimiž se nerozpakujete jmenovat ani člověka, kterého by bez nadsázky bylo možno nazvat prominentem hudebního establishmentu všech režimů.
K popisu toho, jaké je bezmála 50 minutový 1. díl oratoria Apokalypsa v Kamenické stráni dílo z hudebního hlediska jste si vystačil se sotva 5 řádky. Cituji: „Od prvních vteřin orchestrálního Prologu se na mě řinuly masivní tónové orgie („Řinuly“ se na vás přesně 5 min., tak dlouho totiž trvá prolog, který je komponován jako grandiózní vstup, poté následoval zvukově subtilní žalm 131 a další části, které na celé dlouhé ploše sonátové expozice zřídkakdy dosáhly dynamiky forte, následovalo dramatické provedení s velkým vrcholem na konci, tzn. při přechodu na reprízu, která měla z hlediska dynamiky obdobný charakter jako expozice, k velkému vyvrcholení v několika vlnách došlo až v kódě.), zvuková hmota musela snad ohrožovat i statiku sálu. Tolik decibelů jsem ve skromné Dvořákově síni slyšel jen velmi zřídka. (Trumfnul tím i Gustava Mahlera.) Trivialita, bezbřehá patetičnost, okázalost a frázovitost se paradoxně zvýraznila dokonalostí interpretace (Výkony orchestru, Pražského filharmonického sboru, Kühnova dětského sboru i varhaníka Aleše Bárty byly špičkové a svrchovaně profesionální“. Vidím, že na koncertě jste byl 9.3., tedy ve středu, stejně jako já. Nevím, kde jste seděl, já v první řadě na balkóně. Dílo mimořádné obtížnosti bylo, pokud vím, realizováno na 2 zkoušky Tutti (včetně generálky), jednu dělenou smyčců, 6 dní zkoušení Smíšeného sboru (z toho 1 zkouška s autorem), korepetice sólistů s autorem. S Bokovým dílem měli předchozí zkušenost: tenorista Míla Pelikán, Kühnův dětský sbor, varhaník Aleš Bárta, pár lidí ze smíšeného sboru, pár lidí z orchestru.
Interpretaci oratoria při středečním koncertě bych charakterizoval jako opatrnou, zejména v orchestrální složce, což je logickým důsledkem výše viditelného nedostatku orchestrálních zkoušek v rámci zkoušecího týdne, který tak, jak je v současné době v České filharmonii zaveden (Po,Út – 2 zkoušecí dny, St – generálka a večer 1.koncert, Čt večer – 2.koncert, Pá večer – 3.koncert), vyhovuje relativně dobře provozování obecně známé orchestrální literatury, pro realizaci novinek však není dostatek času na zkoušení. Od prvních vteřin orchestrálního Prologu jsem byl překvapen, že se na mne, v důsledku zmiňované opatrnosti, neřinou očekávané masivní tónové orgie, ale relativně uměřené orchestrální Tutti, ze kterého bohužel dostatečně nevynikala témata, která jsou, jakožto základní stavební kameny celého oratoria, vizitkou Bokovy melodické invence, práce s nimi je ukázkou skladatelova vynikajícího kompozičního řemesla, zejména schopnosti vystavět velkolepé celky, a které samy o sobě jsou těmi vzrušujími detaily, zejména pro znalce i ostatních Bokových děl, z nichž z velké části pocházejí, a se kterými Bokovo dílo, jako celek vytváří onen úchvatný, byť možná do určité míry subjektivní duchovní svět, jenž sice „není kontroverzní naboženským paradigmatismem“, jak píšete (obávám se, že přesnější by bylo říci: „vašimi představami o náboženském paradigmatu“), ale za to přivedl ke konverzi ke katolicismu již úctyhodnou řadu lidí.
Protože jsem nemohl z pracovních důvodů navštívit koncerty ve čtvrtek a v pátek, vyžádal jsem si alespoň nahrávku pátečního koncertu a partituru, což je postup, který běžně doporučují mnozí obhájci soudobých novinek v naději, že to na jimi obhajovaná „poslechově náročná“ díla vrhne trochu lepší světlo než lze předpokládat. Musím konstatovat, že páteční provedení se již skutečně přiblížilo oné vámi zmiňované dokonalosti interpretace, čímž také vynikla nikoli „trivialita, bezbřehá patetičnost, okázalost a frázovitost“, což jsou nic neříkající dehonestujícím způsobem použité přívlastky, odkazující, pokud na něco, tak patrně na vaše subjektivní estetické soudy – tedy jedním slovem „dojmologie“, ale v partituře objektivně viditelná, promyšlená a komplikovaná motivicko tématická práce, ústící do místy dosti složitého kontrapunktu, moderními prostředky obohacená harmonie (časté bitonální plochy apod..), brilantní instrumentace inspirovaná mj. dokonalou zvukovou vyvážeností partitur E. Elgara, ale nevyhýbající se ani kraji možností jednotlivých nástrojů, co do rozsahu, technické brilance, dynamiky apod. a v neposlední řadě u Boka (na rozdíl od drtivé většiny soudobých skladatelů) prakticky vždy dobře čitelná forma.
Toto všechno jste se vy ale nedozvěděl, na další koncerty ve čtvrtek a v pátek jste nepřišel, po partituře, či nahrávce jste se nesháněl, nic dalšího, čím byste mohl projevit svou snahu o maximální objektivitu jste nepodnikl. Místo toho jste již v pátek 11.3., kdy třetina posluchačů ještě dílo ani neslyšela, uveřejnil svůj opovážlivý pamflet, plný nijak neobhájených, protože neobhajitelných soudů na adresu v podstatě bezbranného autora a jeho díla, k čemuž jste se nerozpakoval manipulativně (=lživá snaha vzbudit dojem, že se nejedná o ideologicko estetický rozpor mezi modernismem a tradicionalismem, ale o nedostatek talentu a schopností autora) zneužít jméno skladatele J.Suka, v kontrastu k tomu však stejně tak plný konformního pochlebování těm umělcům a institucím, jejichž kritika by vám mohla způsobit nežádoucí komplikace ve vaší jistě bezpečně zajištěné a poklidné profesní kariéře. Z tohoto hlediska považuji za nechutný rovněž způsob, jakým jste poplival výkony sólistů, a to i proto, že jste zcela opomenul zmínit skutečnost, že paní Liana Sass (stejně jako Miloslav Pelikán, který zaskakoval za pana Bergera) nastudovala dílo ve velmi krátkém čase jako záskok za paní Šaturovou, která účast odřekla z důvodu mimořádné obtížnosti pěveckého partu. Krom toho, že vaše hodnocení kvartetu sólistů absolutně nesdílím (a doneslo se ke mně, že ani pan dirigent Honeck ne), je třeba zdůraznit, že všem umělcům patří uznání a obdiv už jen za odhodlání uvést do života obtížnou novinku, což ve srovnání s relativně pohodlným přiživováním se na dramaturgicky osvědčeném repertoáru představuje často zvýšené úsilí s nejistým výsledkem, zvláště při aktuálním stavu soudobé vážné hudby. Jejich nasazení a obětavost je tedy třeba jednoznačně hodnotit jako zásluhu, vy to samozřejmě moc dobře víte a jsem si jist, že pokud by se jednalo o nastudování „skutečně vyjímečné spirituální hudby“ pánů Ebena a Kabeláče, nakrásně i těmi samými interprety, pěl byste ódy bez konce na všechny strany jak slavík, pane Stehlíku.
Dříve, než se s vámi rozloučím a umožním vám pokračovat ve snaze přijít na to, „proč dirigent Manfred Honeck zaštítil svým vysokým kreditem takovéto dílo“, slíbil jsem ještě stručné vyjádření k nejednoznačnosti vašich vět. Nečiním tak z malicherné potřeby si vás dobírat, ale z přesvědčení, že v zámlkách, kterých se dopouštíte, se nachází meritum věci samé.
Jen jeden příklad. Píšete: „Hudba pana Boka není kontroverzní svoji poslechovou náročností, progresivitou, nebo např. paradigmatickou spiritualitou, ale naopak svou jednoduchostí, plakátovostí, vědomými návraty do historie, které působí až eklekticky“. Nezasvěcený člověk by z vašeho vyjádření nutně musel dospět k závěru, že hudba je kontroverzní, neboli sporná každopádně, a to pokud ne kvůli určité vlastnosti, tak každopádně kvůli vlastnosti opačné. Člověk, lépe se orientující v problematice by mu však mohl vysvětlit, že každá z těchto protikladných kontroverzí se vztahuje k jiné společenské skupině (to je ta zámlka).
Ne příliš početná společenská vrstva soudobých skladatelů a jejich dvorních ideologů (kritiků jako jste vy), vytváří a následně obhajuje hudbu, která je pro širší posluchačskou veřejnost kontroverzní svou „poslechovou náročností“ (to je ovšem těžký eufemismus, nepřejte si slyšet jak to nazývá ta část profesionálních hudebníků, pro něž je to „hudba, na kterou nejsou zvyklí“), která je způsobena pravděpodobně (ale skutečně jenom pravdě-podobně) svou „progresivitou“, jež je ovšem žádoucí za každou cenu, a to z důvodů, kterým rozumí ne příliš početná společenská vrstva soudobých skladatelů a jejich dvorních ideologů.
Miloš Bok naproti tomu komponuje hudbu, která „je oceňována jak v katolickém světě (Benedikt XVI, Česká biskupská konference), tak řadou hudebníků, což bylo vidět 9.3. například v aplausu mnoha sboristů“, a je také oceňována nemalým množstvím posluchačů, což bylo také vidět 9.3. (a v ještě větší míře slyšet na nahrávce z 11.3.), vy jste se o tom ve své kritice ale nezmínil, neboť byste poté nemohl „s pocitem dítěte z pohádky Císařovy nové šaty zastávat názor, že Bokova hudba není pro hudební majoritu srozumitelná“, a to ani přes „svou jednoduchost, plakátovost (co je to?) a vědomé návraty do historie, které působí až eklekticky“, což jsou ale obvykle vlastnosti, díky kterým bývá „hudba pro hudební majoritu srozumitelná“. „Jak to tedy je?“ (řečeno vašimi slovy). Po pravdě je Bokova hudba i přes určitou míru poslechové náročnosti (bez jakéhokoliv významového zkreslení) poměrně dobře srozumitelná pro širší posluchačskou veřejnost, a to na jedné straně pro svou návaznost na tradiční hodnoty evropské hudby (melodika, harmonie, kontrapunkt, forma, atd..), které dále rozvíjí čistě hudebními prostředky (tzn. nikoliv pomocí různých forem konstruktivismu), a na straně druhé díky Bokově schopnosti přesně postihnout, v čem spočívá přínos některých moderních výdobytků (bitonalita, atonalita, aleatorika, atd..), a implementovat tyto hudební prostředky do svého díla tak, aby sloužily především výrazu a sdělení, které je hlavním smyslem kompozice.
Kontroverzní je Bokova hudba pak zejména pro ne příliš početnou společenskou vrstvu soudobých skladatelů a jejich dvorních ideologů, a sice„svou jednoduchostí, plakátovostí, vědomými návraty do historie, které působí až eklekticky“ (No, ono kdyby pro ně byla kontroverzní „svoji poslechovou náročností a progresivitou“, jmenovalo by se to, i s ohledem na stav sympatií širší posluchačské veřejnosti, závist, že?). A protože pro ne příliš početnou společenskou vrstvu soudobých skladatelů a jejich dvorních ideologů je životně důležité prezentovat, navzdory zjevné antipatii širší posluchačské obce, svoji cestu jako dějinně správnou a hlavně jedinou možnou, nesmí dílo osobností, působících nekontrolovatelně, vně jejich elitárního uskupení proti jejich urputné a přesto neúspěšné snaze, tedy osobností jako Miloš Bok, existovat. Toť vše.
Na závěr si vás dovolím ještě jednou parafrázovat. Ne, vy nejste ve vztahu k Bokově hudbě v roli dítěte z pohádky Císařovy nové šaty. Vše nasvědčuje tomu, že to dítě je Bokova hudba a poukazuje na celou epochu modernismu až do dnešních dní. Zdravím vás.
František Šterbák.
- František Šterbák (nar. 1975) dirigent, klavírista, skladatel, pedagog Konzervatoře J.J.
|
