„MEZI DVĚSTĚDVACETI ČTYŘMI LETY….“

To je čas mezi tím,kdy W.A.Mozart dokončil svoji symfonii Es dur, KV 543 a Miloš Bok svoje oratorium „Apokalypsa v Kamenické Stráni“. Co vše se za tu dobu událo, kolik hudby bylo za tu dobu vytvořeno…a co vše se za ten čas změnilo….jen lidé zůstávají stejní! Jedni milují a věří, jiní nevěří a dokonce i nenávidí….Ti co věří a milují, žijí pro druhé a tvoří tak, jak jim káže jejich srdce a jak jim umožňuje jejich vzdělání. Ti, kteří měli štěstí a dostali se ve dnech 9., 10. a 11.března tohoto roku do vyprodané Dvořákovy síně Rudolfina, mohli vyslechnout mimořádný koncert České filharmonie. Světově proslulý dirigent Manfred Honeck provedl dvě velmi kontrastní díla: překrásnou a vesele laděnou Mozartovu symfonii a světovou premiéru monumentálního oratoria současného skladatele Miloše Boka pro velký orchestr, smíšený pěvecký sbor, dětský pěvecký sbor, 4 sólisty a varhany.
V Mozartovi Manfréd Honeck předvedl noblesní lehkost a suverenitu svého jedinečného umění. Hráči České filharmonie mu šli, jak se říká, doslova na ruku. Ve všech třech dnech si obě strany – jak dirigent, tak orchestr, plně vychutnávali Mozartovu svěží a jiskřivou hudbu, publikum nevyjímaje.
Po přestávce se naopak Dvořákova síň rozezněla do nejhraničnějších rozměrů a myslím, že mnoho posluchačů mělo dost práce, aby tu míru nečekanosti a velkolepě mohutného přívalu hudby byli schopni přijmout a zvládnout. Ale nebuďme překvapeni…takové situace se objevovaly v průběhu historie nejednou…. Představme si třeba dojmy a reakce posluchačů, kteří poslouchali premiéry například Beethovenovy 9. Symfonie, nebo Berliozovy „Fantastické“, Ostřihomské mše France Liszta, či Brucknerovy 7. Symfonie! Vyžadovalo to někdy dost času, než posluchači přivykli novým zvukovým kontrastům, barevným kombinacím i dynamickým rozměrům a dílo přijali. Dnešní, materialisticky a komerčně zahlcovaná doba potřebuje vyvážit uměleckými počiny, které nesou hluboký duchovní náboj a obsah. Tyto atributy Bokova hudba nese bezezbytku. K dovršení všeho tento skladatel buduje po celý život své dílo na těch nejnáročnějších hudebních principech, které právě v dnešní tzv. moderní době nemalá část hudebních tvůrců nejspíš z pohodlnosti, ale často i nedostatečné fundovanosti opouští – harmonicky tonální orientaci (místo bezbřehé dodekafonie), kontrapunkt a nejrůznější klasické formy (např. sonátovou), které velikáni, jako J.S.Bach, nebo Beethoven a třeba Dvořák a Mahler dotáhli k vrcholné dokonalosti místo různých fantazií a extravagancí. Ale Bokova hudba, přesto že vychází z tradičních kořenů, má moderní tvář a co je myslím nejdůležitější – získala vlastní osobní rukopis. Není příliš mnoho soudobých děl, kde by si běžný posluchač dokázal úryvky zapamatovat hned při prvním poslechu…
Apokalypsa je dílem strhujícím, ale má také velmi krásná lyrická místa a meditační sílu. To výrazně umocňoval projev Kühnova dětského pěveckého sboru, který skvěle zvládal svůj náročný part. Stejně tak patřil zasloužený aplaus Pražskému filharmonickému sboru, na jehož vysoké kvality jsme již zvyklí. Samostatnou kapitolu si zasluhují sólisté večera. Nezřídka kdy se setkáváme s pěveckým kvartetem, tak aby bylo barevně i kvalitou potřebně vyvážené. To se tentokrát mimořádně vydařilo! Sopranistka Liana Sass brilantním způsobem zvládala i ty nejvypjatější místa a přesto, že jich nebylo zrovna málo, nebyla cítit v jejím hlase žádná únava. Měkká a příjemná barva hlasu i v nejvyšších polohách svědčí o její skvělé hlasové technice.
Mezzosopranistka Jana Hrochová měla roli o to obtížnější, že nižší hlas, který se vždy hůř prosazuje, chvílemi překrýval orchestr. Přesto byla v průběhu díla místa, kde si bylo možné krásu jejího hlasu vychutnat.
Tenorista Miloslav Pelikán, který má již s Bokovými oratorními party dost zkušeností zpíval zcela suverénně a jasná barva jeho hlasu se snadno prosazovala. Opět se zde potvrdilo, že zpěvák, který má dobře posazený hlas a zvládnutou techniku, vydrží bez únavy i vrcholně exponovaný part.
Osobně bych si odvážil tvrdit, že basista Jozef Benci skvělým způsobem vytvořil v tomto kvartetu právě sopranistce vyvážený rámec. Tak jako její stříbrný soprán zazářil ve vrcholných výškách, Benci závěr oratoria vybalancoval svým jadrným a plně znělým basem. Svým uměním nezapřel svého slavného učitele Sergeje Kopčáka. Zvuk celého tělesa, dle potřeby s nenápadnou citlivostí a v důležitých místech naopak suverénně zdobil varhaník Aleš Bárta.
Hluboké uznání a mimořádný obdiv je konečně třeba projevit samozřejmě tomu, kdo celý tento mohutný umělecký komplet dovedl pevně uchopit a řídil ho s takovou jistotou a nadhledem, jako by se ani nejednalo o premiéru - dirigentovi Manfredu Honeckovi! Hrát si až s ekvilibristickou brilancí s Mozartovým partem symfonie, kterou jak těleso i dirigent mnohokráte již provozovali, lze brát jako vrcholnou kreaci špičkových umělců, ale s jistou samozřejmostí. Provést ale zcela přesvědčivě a se strhující suverenitou tak složité, téměř hodinové dílo, na které měli umělci jen několik zkoušek a tak zvanou „generálku“, to vyžaduje velkou dirigentskou zkušenost, schopnost nadhledu ale zároveň hluboký vztah k umění a myslím že i víru!
Tento koncert, který jsem měl příležitost navštívit ve všech třech večerech, mne přesvědčil, že hudební umění a obzvláště živé, má neopakovatelnou sílu ve své přítomnosti! Vše se v rámci i krátkého času proměňuje a dalo by se říci, že i v tak krátkém časovém rozsahu částečně zraje. Každé nové dílo – v našem případě Bokova Apokalypsa v Kamenické Stráni - potřebuje zrát – v posluchačích, v umělcích i sama o sobě. Všechna tři provedení přinášela mimořádný zážitek poznávání, které odhalovalo postupně hloubku a niternost skladby.

Ale jak jsem se již na začátku zmínil, přestože je život a svět kolem nás v neustálém pohybu, v něčem se nemění. Někteří lidé se neumí vyrovnávat s věcmi, které je přerůstají a kterým nedokážou porozumět. Ti slušní se snaží porozumět a v nejhorším se odvracejí a neuznávají, Ti druzí se snaží to nové a pro ně nesrozumitelné poškodit a znehodnotit. V dnešní souvislosti je Miloš Bok se svou trilogií (Skřítci s Křinického Údolí, Sv. Zdislava a Apokalypsa v Kamenické stráni) přirovnán k Josefu Sukovi s jeho trilogií (Zrání, Pohádka léta a Epilog). Ano, Miloš Bok jde stejně náročnou a obtížnou cestou, jako někteří jeho slavní předchůdci – v citovaném případě Josef Suk. A stejně tak se bohužel i dnes najdou lidé, jako kdysi Zdeněk Nejedlý, který nejen hrubě kritizoval Antonína Dvořáka, ale po premiéře Sukova „Zrání“ v Rudolfinu (pod taktovkou slavného Václava Talicha) toto dílo i autora tak napadl a pohaněl, že to poznamenalo jak toto dílo tak i mistra Suka a i jeho zdraví!
Jen lidská malost často brání velkým věcem… ale malí lidé zaniknou a velké věci přetrvají. . . !
V Praze, 13.III.2016 Petr Šefl.

- Petr Šefl (nar. 1952) cembalista, hudební publicista, pedagog, člen České hudební rady a rady AHUV.