Pavel Ryjáček: Dobrý večer, milí přátelé. Vítáme vás srdečně na Preludiu dalšího z filharmonických koncertů. Na tom dnešním zazní 39. symfonie Wolfganga Amadea Mozarta a poté v premiéře velké oratorium soudobého hudebního skladatele Miloše Boka, Apokalypsa v Kamenické stráni.

Petr Kadlec: Dobrý večer. Tomu, co uslyšíte na koncertě, odpovídá i výběr hostů na dnešním Preludiu. Za chvíli mezi nás zavítá dirigent dnešního koncertu, pan Manfred Honeck, a nyní už je s námi na podiu hudební skladatel Miloš Bok.

PR: Uděláme trochu netradiční vstup do našeho rozhovoru: máte rád Mozarta, pane Boku?

Miloš Bok: Čím dál víc. Když jsem byl mlád, víc mě z klasicismu asi bral Beethoven, ale čím jsem starší, tím víc mě Mozart ohromuje. Možná tomu tak je, že člověk může některé věci vnímat a vstřebat, až když je ve zralejším věku.

PK: Čím to je? Co vás dnes na Mozartovi oslovuje víc, než dřív?

MB: Dřív se mi zdálo, že to je poměrně odlehčená hudba, postrádající dramatičnost a vážnost, byť jsem samozřejmě znal jeho skladby, které jsou dramatické a vážné jako jeho Requiem a některé opery. Dnes v jeho skladbách, které jsou zdánlivě radostné, už tu notu, tu úžasnou Boží jiskru vidím.

PK: Platilo by to i o 39. symfonii, která dnes večer zazní?

MB: Ta je úplně úchvatná. Hraje se méně, než Symfonie „Jupiter“, Symfonie g moll nebo Symfonie „Pražská“, není tak populární, ale je to vrcholný Mozart, skladba napsaná, když se jeho život schyloval ke konci a kdy se dostal do plného rozvoje svých tvůrčích i duchovních sil.

PR: Vy jste dnes v Rudolfinu samozřejmě kvůli své kompozici, ale tu Mozartovu si možná také rád poslechnete...

MB: Já jí poslouchal už včera, sice za orchestrem, ale poctivě od začátku do konce. A myslím, že pan Honeck jí dělá nádherně, Mozart mu vůbec skvěle sedí, takže se určitě máte na co těšit.

PR: Naším hlavním tématem ale pro tuto chvíli je v premiéře uváděné velké oratorium Apokalypsa v Kamenické stráni. Miloš Bok je autorem této skladby, ale myslím, že jeho skladatelská dráha a to, že se vůbec stal skladatelem nebylo tak typické. Jak se člověk vašeho založení a formátu stal hudebním skladatelem?

MB: Narážíte na to, že jsem skladatel autodidakt, že jsem skladbu nevystudoval, protože jsem nebyl ke studiu skladby, ke kterému jsem se ucházel se svou první skladbou, Missou Solemnis, přijat. Na Konzervatoři jsem studoval klavír a dirigování. V Sukově síni, kde nyní sedíme jsem ostatně mnohokrát koncertoval jako klavírista, jako konzervatorista jsem zde absolvoval. To tu byly dva klavíry: Bösendorfer a Petrof. Dnes už je tomu jinak. V té době se Konzervatoř mohla se svými koncerty dostat do Rudolfina. Dnes to v podstatě není už možné z ekonomického hlediska, ve spojení s věcmi týkajících se pronájmu těchto krásných prostor. Tehdy jsem měl ještě možnost, coby student Konzervatoře, hrát v Rudolfinu v Dvořákově síni Lisztův a Griegův klavírní koncert – komu se to poštěstí?
Ale vlastně to, jak věci dnes vnímáme, že když má někdo zájem o skladbu, prochází školním systémem na Konzervatoři, pak na Akademii a může dál třeba navštěvovat zahraniční hudební školy a celé to postupuje takovýmto normálním procesem, to je záležitost posledních sto padesáti let. Předtím si muzikanti pouze předávali své zkušenosti. Jak se v poslední době více zajímám o starou hudbu, dal jsem se do studia všelijakých životopisů. A svým způsobem možná jdu postaru v kolejích těchto starých skladatelů v tom, že jsem pocítil jistý vnitřní hlas a začal ho sledovat, poměrně v mladém věku jsem se dal do komponování a v konfrontaci s tím, jak jsem prováděl své skladby, jak na tato provedení reagovali muzikanti a posluchači, jsem se dál vyvíjel takovouto přirozenou cestou. Z historie hudby ostatně známe, že touto formou vznikla celá řada naprosto geniálních děl. Například Chopin byl zcela ojedinělým hudebním zjevem. Když si vezmeme, že Beethoven ještě nevychladl v rakvi a podíváme se, co se děje v Chopinových etudách, např. v opusu 10, který napsal dosti mladý, zůstáváme v úžasu. Tohle on třeba nemohl s nikým konzultovat. Tam jsou po harmonické a tektonické stránce absolutní novoty. Přitom při bližší analýze se svým způsobem jedná o jeho reakci na Bacha. Jak známo, Chopin hodně studoval Bachův Temperovaný klavír a: ačkoli se to na první pohled nezdá, Chopinovo klavírní dílo se staví v návaznosti na Bacha, kterého transponuje do absolutně nové podoby. Na tomto příkladu je dobře vidět, že Chopin sice měl učitele klavíru, ale že to, co ve své tvorbě dokázal už ve dvaceti letech, ho nemohl nikdo naučit, to byl skutečně dar od Pána Boha. On se pouze učil na vzorech, jakými byli Bach, Beethoven, Mozart, kteří mu dali to, co potřeboval ke kompoziční technice.

PK: Jdete ve stopách starých tvůrců i v tom, že své partitury píšete rukou? Já jsem na toto téma slyšel rozhovor dvou současných skladatelů, kteří se bavili o tom, který počítačový program jim víc sedí, aby se jim hudba dobře sázela. Vy z tohoto proudu dost vyčuhujete. Proč?

MB: Ona to může být i moje lenost, protože jsem z generace, která se nedostala k počítači v rámci školství: počítačový rozvoj začal, když mě bylo dvacet pět, třicet let. To už jsem žil na faře v Močidleci a vedl trochu jiný život, než život ve Světě. Takže počítač mě minul. Já jsem na určité věci nešikovný, k čemuž patří i ten počítač. Řídit auto jsem se sice dodatečně naučil, ale asi úplně nepatřím k technickým typům, kteří by obdivovali tento životní styl.

PR: To že píšete partitury rukou je jistě jedna zvláštnost, ale je zde ještě závažnější zvláštnost a tou je zaměření vašich kompozic. Z většiny se totiž jedná o hudbu duchovní.

MB: To souvisí s mým směřováním: do patnácti jsem se orientoval spíše na dráhu klavíristy, ale jak jsem řekl, zároveň jsem cítil vnitřní hlas, skrze který jsem začal tíhnout nejprve především k symfonické hudbě. Měl jsem své oblíbené vzory, kteří tehdy v mém mládí byli převážně z období romantismu, což se později, kdy jsem už dospěl, respektive když už jsem nebyl v chlapeckých letech, rozšířilo o pozdní romantismus, plynule navazující do onoho expresivnějšího období, kdy se hudba na začátku 20. století začala zajímavě rozčleňovat do dalších směrů. Asi jsem byl nějak citlivý na duchovní tvorbu: začala mě ohromovat chrámová hudba, kterou jsem poznával skrze svatojakubský kůr v Praze. Velmi záhy jsem se seznámil s kumštýři, kteří tam provozovali muziku. Všichni už jsou dnes po smrti: například dirigent Josef Hercl, skladatel Jiří Ropek, nebo varhaník Otto Novák, který zemřel poměrně nedávno. Tento kůr režim tak nějak toleroval, což bylo v té době poměrně výjimečné. Často jsem tam chodil poslouchat ty nádherné chrámové skladby. Repertoár, který svatojakubský kůr zahrnoval, představoval velmi širokou škálu, od barokních autorů po moderní díla. Tam jsem přišel k chuti navázat na velkou chrámovou hudbu, figurální chrámovou hudbu, a rozvíjet její principy. A chrámová hudba, zejména Lisztova, byla také jedním ze základních vlivů k mé pozdější konverzi k víře, která následovala poměrně nedlouho poté.

PR: Když jste se zmínil o tom, že jste hrál na klavír, včera jsem si mimochodem uvědomil, že znám Miloše Boka třicet pět let, ještě od doby, kdy ve věku dětském vystoupil několikrát po sobě na mezinárodní soutěži mladých klavíristů v Ústí nad Labem Virtuosi per musica, získal tam několikrát po sobě cenu, což svědčí rozhodně o tom, že byl talentovaný klavírista. Bylo to tak, že vás vaši hudební kolegové podporovali v tom, abyste se odklonil od klavírní dráhy anebo naopak říkali: „Ne, ne, ne, Miloši! Ty bys měl být klavíristou.“

MB: Kantoři to neviděli rádi. Ale musím říct, že doktor Kříž, u kterého jsem pak na Konzervatoři absolvoval, mě v tom podporoval. Slyšel dokonce mou Missu brevis Es dur v Mariánských lázních, zrovna když jsem byl na Chopinské soutěži. Takové jsem právě dělal zvláštní výstřelky, že jsem jel na soutěž hrát Chopina, z té jsem odběhl do kostela k varhanám, kam přijel dětský sbor a já tam prováděl Missu brevis Es dur. Tato obojživelnost se některým lidem moc nelíbila, třeba Ivanu Moravcovi, ke kterému jsem jeden čas docházel. Nicméně pak jsem na Akademii byl posledním žákem pana profesora Páleníčka a ten mě v tom také velmi podporoval a těsně po převratu slyšel například provedení mé Missy solemnis v Jablonném v Podještědí. Ohromně mě ovšem povzbuzovali někteří moji kolegové vrstevníci: už od té doby se vytvořil okruh mých přátel instrumentalistů a zpěváků, z nichž řada mě provází dodnes. Za všechny mohu třeba jmenovat hornistu Radka Baboráka.

PK: Kdy jste začal psát? Bylo to v těch šestnácti, sedmnácti?

MB: Ještě i o trošku dřív. Ostatně dílo, které dnes uslyšíte, má svůj prvopočátek v mé úplně první kompozici, která zůstal nedokončená, a tou je Klavírní koncert z let 1982 - 3 zvaný „Tiský“. Skládal jsem ho v prvních ročnících na Konzervatoři jakožto klavírista. Nebyl typický z hlediska sonátového rozvržení: má určitý autobiografický podtext. A do určité míry se stal předlohou pro mou oratorní trilogii, jejíž tři části jsou Skřítkové z Křinického údolí, které jsem před třiadvaceti lety dirigoval v Rudolfinu na premiéře, Svatá Zdislava, ze které jsem provedl pouze některé úseky, a závěrečnou oratorní část, nazvanou Apokalypsa v Kamenické stráni, z níž dnes uslyšíte první díl.

PR: Skřítkové z Křinického údolí měli premiéru v Rudolfinu, ale já si vzpomínám, že jsem v devadesátých letech zažil velkolepý a naprosto výjimečný koncert pod širým nebem přímo poblíž Kamenické stráně, do které situujete Apokalypsu. Je to na Děčínsku, v Labských pískovcích, nebo možná ještě na Jetřichovicku. Vazba vašich kompozic ke krajině je poměrně významným tématem…

MB: Já jsem v Severních Čechách, v Kamenické stráni, ale také v obci Tisá v Krušných horách strávil důležité období v dětství a dospívání a zanechalo to na mě velmi silný dojem. To souvisí i s místem zvané Bohosudov, kde za bývalého režimu působil vynikající kněz a známý jezuita Josef Cukr, mimochodem po převratu také oceněný prezidentem Havlem za svou statečnost – Josef Cukr byl dlouze vězněn v nacistických i komunistických koncentrácích. Tento pater se hodně za minulého režimu zasloužil o udržení tohoto původně jezuitského poutního místa a za jeho rozvoj. A právě mé první dokončené dílo, Missa solemnis, z něhož se řada témat objevuje v dalších mých skladbách včetně Apokalypsy, mělo díky páteru Cukrovi v roce 1986 v Bohosudově svou premiéru.

PR: Já se teď ale musím zeptat, a ptám se jako člověk, který se narodil v Děčíně, tedy v Labských pískovcích, a miluje tu krajinu, a zároveň jako člověk, který má trvalé bydliště v Teplicích, což je kousek od Bohosudova, jestli pokládáte ten kraj za duchovní. Mě připadá, že to je často možná spíš kraj vzpomínek na duchovnost, než přítomné duchovnosti.

MB: Německá část obyvatelstva, která odtud byla odsunuta, byla velmi zbožná a po staletí tam docházelo k takovým, řekl bych paradoxům. Tito Němci, kteří byli králi do té oblasti ve středověku přizváni, byli lidé hluboce věřící a velmi houževnatí. Ten kraj má svou drsnot, zejména zmíněné Krušné hory, Lužické hory, Šluknovský výběžek… A po odsunuté německé menšině v Sudetech zbyly úžasné skvosty a zůstávají tam po ní stopy té duchovnosti. Jinak je ta krajina dnes vykořeněná. Rozvoj, ke kterému tam došlo dřív, se neopakoval a asi se v dohledné době už ani opakovat nemůže. A tato vykořeněnost na mě velmi silně zapůsobila. Z té krajiny je vidět, že je zdevastovaná, opuštěná, ale přitom z ní vane ohromný duch velikánského minulého rozvoje. Šluknovský výběžek dnes vnímáme jako úplnou periferii, ale ještě za První republiky to bylo důležité duchovní místo. Mimochodem je to místo, které se vyznačuje takovou zvláštností: každá druhá obec tam má velké varhany, skutečně varhany velikosti a kvality, jaká mají spíše města. Ve Šluknovském výběžku jsou třeba troje třímanuálové varhany, což je neuvěřitelné. Přitom je to naprosto opuštěná část naší země. Rekrutovalo se odtud také několik biskupů. Z toho je patrné, že zde byla kdysi veliká kultura a sláva.
Ta místa představují vjem, ze kterého jsem pak svým způsobem čerpal celý život. Pravidelně se do nich vracím a jsou mi jakýmsi druhým domovem. Jejich vykořeněnost mi svým způsobem připomínala i mou vykořeněnost. Protože už od svých mladých let jsem se jako skladatel cítil vykořeněný z toho hlediska, že jsem vědomě nenavázal na modernu dvacátého století, ale obloukem se vracel k starším vzorům a nějak se snažil je rozvíjet a dodávat do nich své nové pohledy a prvky. V tom jsem se zejména před těmi třiceti lety cítil úplně osamocen. Dnes už je situace trochu jiná. Po těch třiceti letech, od doby kdy jsem začal provozovat své chrámové skladby, se z hlediska hudební estetiky i hudebních kritiků na tuto problematiku trošku otočil úhel pohledu a už se to nebere tak přísně v tom smyslu, že by skladatel musel navazovat na to poslední, co vzniklo. Už se to vnímá tak, že hudební historie je velmi bohatá a že má také své zvláštní zvraty, kdy třeba vznikla nějaká slepá ulička, na kterou se příliš nenavázalo, jakási terra incognita. To by šlo říct o renesanční hudbě, ale později třeba i o posledních Beethovenových kvartetech nebo o poslední, dosud ne zcela probádané éře Jeana Sibelia: o tom co skládal po Sedmé symfonii. To se jeví jako jakási slepá slepá ulička, na kterou nenavázali ani soudobí finští autoři, ačkoli byl Sibelius jejich národní génius. Avšak zpětným pohledem se otevírají úplně nové cesty a v tomto smyslu – to budete moct posoudit dnes večer – možná pochopíte také, že sice má hudba v jistém smyslu stojí na romantickém základu, že vychází zejména z velkých Lisztových, Mahlerových a Brucknerových sonátových kreací, ale že jsem se je snažil posunout někam dál. Těch sto let od nich se na té hudbě určitě nějak projevilo vlivy, které se vyskytly mezitím.

PK: Proč Apokalypsa? V jakém významu to chápat?

MB: Jedná se o velmi osobní skladbu, ne úplně lehce slovy vysvětlitelnou. Ale věřím, že citlivý posluchač si z toho určitě odnese nějaký svůj dojem. Je to skladba autobiografická a, není-li to moc troufalé, možná jsem skrze ni chtěl vyslovit jisté poselství a svědectví pro dnešní dobu. To už ovšem nechávám na vás.

PK: My si ale můžeme dopřát to, že aspoň některé motivy a témata z vaší hudby mohou zaznít už teď na klavíru. Pan Bok přinesl jednak partituru, ale i klavírní výtah.

MB: Já počítám s tím, že Apokalypsa v Kamenické stráni je mým posledním velkým dílem. Vy z ní uslyšíte první díl, druhý je teprve ve zrodu. V rychlosti bych vám tedy zahrál pár motivů, které se objevují v mnohých mých skladbách – v Misse solemnis, ve Skřítcích z Křinického údolí, Svaté Zdislavě nebo Credě fis moll – motivy, které se v pozměněné podobě objevují v Apokalypse.

***

PR: Děkujeme, že jste nám dal takto nahlédnout do vaší partitury.

MB: Snad by nebylo od věci říci, že Apokalypsa je ve velkém sonátovém půdorysu. Vycházel jsem zde z velkých vzorů, např. z  první věty Mahlerovy 3. symfonie, která patří k nejrozměrnějším sonátovým větám, kdy plochy expozice, provedení i reprízy jsou skutečně velmi rozsáhlé. A já se snažil tyto plochy ještě více rozvinout ve wagnerovském stylu.
V sále ovšem sedí můj přítel a velký pianista Václav Krahulík, interpret mnoha klavírních verzí mých skladeb, které nahrál na CD. Václav včera slyšel skladbu poprvé, celkem bez jakékoliv přípravy, nebyl na žádné zkoušce ani na generálce, znal pouze klavírní výtah skladby, a řekl, že rozdíl mezi klavírním výtahem a skutečným zvukem celého aparátu je tak velký, že skladbu téměř nepoznal: klavírní výtah prý zní poměrně konzervativně, zatímco v instrumentaci je to hudba podstatně modernější a avantgardnější. Takže to snad i pro vás bude zajímavá zkušenost.

PR: Apokalypsa v Kamenické stráni zazněla včera večer veřejně poprvé. Jak se cítí skladatel den poté?

MB: Bylo to krásné provedení. Přes všechna úskalí. I když jsme to všichni šili tak trochu horkou jehlou. Mám tím například na mysli, že jsem korepetičně připravoval sólisty a sbory a pak trochu asistoval při zkouškách, opravoval chyby v partech, eventuálně radil, když pan dirigent chtěl znát můj názor na některé věci. Takže jsem přípravné dny prožil trochu hekticky. A znáte to: když člověk u toho takhle běhá, tak si samotné provedení už nestíhá užít. Z tohoto hlediska si provedení užiji jistě více dnes a zítra.

PK: Dnešní den už jste tedy strávil v klidu a nemusel k dnešnímu večernímu provedení nic organizovat?

MB: Sice v klidu, ale přeci jsem na včerejším provedení ještě zaslechl nějaké chyby v partech. Jak jste už zmínil, partitura i party jsou psané rukou. Veškerý notový materiál jsem rozepisoval několik let v době, kdy jsem nevěděl, že Apokalypsa bude provedena, ani jsem s tím nepočítal. Ale na své faře jsem poslední roky měl klid a mír, tak jsem se navzdory tomu dal do opisování takto na vlastní pěst. Nervózní jsem v posledních týdnech byl tedy také částečně, protože jsem věděl, že celá příprava bude z hlediska provozu České filharmonie tak narychlo, že nebude třeba možná dělená zkouška dechů, která by jednak pomohla usazení skladby a při které by se případné chyby v zápisu mohly odhalit. Samozřejmě chyby, které jsem včera ještě zaslechl, by asi laik nerozpoznal. Nicméně jsem se dnes ještě snažil party rychle opravit. Pokud vím, páteční koncert se bude jako snímek pro Českou filharmonii pracovně nahrávat, a přirozeně mám zájem, aby na eventuálním jediném snímku, o který se budeme moct dlouhá léta opírat, než se skladba třeba natočí ještě na CD – což by byla velice náročná věc, se kterou prozatím nepočítám – nebyly zbytečně chyby.

PR: Když jste říkal, že jste to tak trochu šili horkou jehlou, napadlo mě, jestli se to nepodobá Mozartovi, o kterém se říká, že odevzdával partituru, na které ještě nezaschl inkoust. To zřejmě není váš případ…

MB: V něčem možná trochu ano, ale jedná se o jinou variaci na toto téma. Mozartova hudba je úžasná, fantastická. Má ovšem jednu výhodu: je to tak čitelný styl, že si myslím, že i samotní kopisti mohli eventuální chyby sami opravovat, pokud by tam nějaké byly. Což je v mém případě náročnější, protože můj hudební styl představuje sice hudbu pohybující se v tonalitě, ale, jak dnes večer uslyšíte, po harmonické a kontrapunktické stránce přeci jen složitější. Vyskytuje se tam mnoho bitonálních a disonantních akordů a postupů, takže si místy nebyli filharmonici jisti, jedná-li se o chybu nebo o záměr a museli jsme to společně odkrývat.

PR: Nicméně aby mohl posluchač ve skladbě rozpoznat všechna témata, která jste nám zde u klavíru načrtl, musel by mít nastudovanou značnou část vaší předchozí tvorby…

MB: To je zajímavá otázka. V sále se nachází i pár dalších mých osobních přátel, kteří znají mou tvorbu, můj vývoj a můj hudební styl a sami si kladli otázku, jak bude tato skladba přijata posluchači, kteří ode mě v životě nic neslyšeli. Nechávám na vašem posouzení, do jaké míry je to či není handicap. Například Wagnerův Prsten Nibelungův je postaven poněkud obdobným způsobem, na ohromné Wagnerově motivické práci s téměř stovkou motivů. V Apokalypse je jich o něco méně, je jich třiatřicet. A existuje tedy hudba, jako například právě Prsten, do které je potřeba více proniknout, aby ji člověk mohl docenit. Na druhou stranu, a to je genialita Mozarta a jiných autorů, je hudba, zejména z barokní nebo klasické doby, která je absolutně sdělná pro kohokoliv a hned.

PK: Jsem moc rád, že mohu v tuto chvíli přivítat druhého hosta dnešního Preludia. Tím je dirigent dnešního koncertu, pan Manfred Honeck.

Manfred Honeck: Dobrý večer.

PK: Skladba Miloše Boka se jmenuje Apokalypsa v Kamenické Stráni, což je konkrétní místo. A já bych se chtěl zeptat, jestli má pan dirigent Honeck o tomto místě představu, jestli tam byl a jestli ho zná.

MH: Ne. Nikdy jsem tam nebyl. Ale věřím, že Miloš tam byl. Což mi připomíná, jaké potěšení plyne z toho, když má člověk možnost se skrze hudbu seznámit s tím, co si skladatel představuje, nechat se jeho hudbou vést do krajiny jeho duše. Pomyslete na Beethovenovu Pastorální symfonii, ve které se zračí rakouská příroda. Nemám potuchy, kde se Beethoven nacházel, když okusoval tyto nádherné krajiny. Ale možnost se jím nechat do těchto míst zavést je mimořádná. A to platí i o kompozici Miloše Boka.

PK: Má pan dirigent obecně zájem o provádění soudobé tvorby takto náročně komponované?

MH: Jako se včera jednalo o světovou premiéru Milošovy Apokalypsy, měl jsem možnost dirigovat již celou řadu světových premiér. Uvědomme si, že před dvou sty, tří sty lety, každý koncertní program obsahoval novou skladbu. Až ve dvacátém století jsme začali reprodukovat prověřenou hudbu minulosti. Nechci, aby zde došlo k nedorozumění: hudbu minulosti – Beethovena, Mahlera... – provozujeme, protože jí milujeme. Ale není to nádherná zvyklost, slyšet novou skladbu poprvé? Mozarta, Beethovena nebo Mahlera jste bezpochyby slyšeli již bezpočetněkrát. To je výborné a věřím, že bychom v tom měli pokračovat. Ale slyšet skladbu poprvé je pro mě vzrušující a jedná-li se navíc o tak skvělou skladbu, jakou složil Miloš, plnou emocí, je to fantastické a je to pro mě velká radost.

PR: Když při zkouškách dirigentovi hudební skladatel doslova stojí za zády, je to lepší nebo horší?

MH (s úsměvem se otáčí za sebe na M. Boka): Řekněme, že pokud bych byl dirigentem s velkým egem, na skladatele bych hned zapomněl. Ale když uvážíte, že posláním dirigenta je sloužit hudbě a pomáhat jí vyznít, jak nejlépe to jde a co nejblíže tomu, jak jí skladatel zamýšlel, pak musím jako dirigent být vděčný za to, že mi skladatele stojí za zády. Kdyby v sále seděl Gustav Mahler, který byl podobně jako Miloš Bok také skladatelem i dirigentem, měl bych na něho mnoho otázek, nebo bych měl mnoho otázek na Beethovena, a za možnost s nimi mluvit bych byl vděčný. A stejně tak jsem rád, že byl Miloš přítomen během zkoušek, protože mi nesmírně pomohl. Nikdo svou skladbu nezná lépe, než skladatel.

PK: Já bych na to možná navázal: o čem jste se při zkouškách nejvíc bavili? Co byly věci, do kterých vás uváděl?

MH: Apokalypsa je velmi složité dílo, a velmi náročné na provedení. Proto jsem nesmírně vděčný, že mi mohl Miloš osvětlit vztahy mezi obsahem díla a jednotlivými tempy, které Miloš vyznačil v partituře. Tempové označení lze totiž číst různě podle vyjadřovaných emocí. Když Miloš napíše allegro maestoso, člověk si klade otázku, co je důležitější: allegro nebo maestoso? Obojí je nějak důležité. A právě takovéto otázky jsem na Miloše měl a on mi mohl vše předvést. Protože vše musí být zasazeno do kontextu celku skladby a do kontextu jejích emocí. Asi bych nebyl dobrým dirigentem, kdybych se pouze omezoval na roli uspořadatele hudebního průběhu. Hudbu je potřeba prožívat. Budu předpokládat, že rozumím svým emocím – alespoň občas –, ale není samozřejmé porozumět emocím jiného člověka, emocím skladatele. A řekl bych, že Apokalypsa je výsostnou skladbou emocí. A teď už jí neřeknu jinak, než Bokapokalypsa.

PR: Teď se nabízí otázka pro Miloše Boka: jestliže jste jako hudební skladatel zvyklý sám řídit provedení svých děl a teď je najednou dirigentem Manfred Honeck, vydržíte to vůbec poslouchat? Není to pro vás něco úplně mučivého?

MB: Já bych především velmi rád před panem dirigentem řekl, že to pro mě je obrovská čest, že se postavil za mé dílo. Považuji to v dnešní době za naprosto mimořádné. Není to věc běžná, je to skutečně výjimečné. A v tomto smyslu jsem povinen, a velmi rád mu za to budu do smrti vděčný. A z tohoto hlediska je toto trojí provedení v Rudolfinu pro můj umělecký život naprostý mezník.
K vaší otázce mohu říct, že to samozřejmě je problém. Když něco skládáte deset let, tak o tom máte ohromně zažitou vizi a cokoliv se odehrává v jiných představách má člověk okamžitě chuť začít rovnat. Ale na druhou stranu naprosto respektuji to, že pan dirigent má na věc svůj pohled, na který má nejen právo, ale řekl bych právo zcela výsostné. Protože ten, kdo pak nese kůži na trh jako dirigent, je on a ne já. A musím říct – a to mě na maestrovi Honeckovi úplně fascinovalo –, že byl ochoten nesmírně pozorně naslouchat tomu, jakou mám představu, a to do velkých detailů. Takže lze říct, že to dnešní provedení je díky maestrovi Honeckovi sice určitým kompromisem, ale zároveň velikou symbiózou mezi námi dvěma, což je úžasné.

PK: Já bych se možná zeptal pana dirigenta Honecka, jak se vůbec potkal s kompozicemi pana Miloše Boka a co ho přivedlo k rozhodnutí toto dílo uvést s Českou filharmonií.

MH: Začalo to tak, že za mnou přišli různí hudebníci a ptali se mě: „Znáte Miloše Boka?“ „Omlouvám se, neznám.“ Načež mi řekli, že by mě jeho tvorba mohla zaujmout. Dostaly se ke mně nahrávky jeho děl, Credo fis moll, Skřítkové z Křinického údolí, Svatá Zdislava a některé jeho chrámové kompozice. Když jsem si je poslechl, byl jsem překvapen, jak krásná a velmi osobní to je hudba. Nicméně čas běžel dál a já na to vše poněkud zapomněl. Později jsem zatoužil nechat vypracovat suitu na základě Straussovy Elektry a vzpomněl jsem si na Miloše s tím, že bych o to měl požádat jeho. V té době ale neměl Miloš o podobnou práci zájem. Ostatně transkripce na objednávku nejsou úplně jeho styl. Navíc, jak už bylo řečeno, na Milošovi je nezvyklé, že neskládá na počítači, že vše píše ručně, což je také mnohem pracnější. To je dnes velká vzácnost. Je dnes běžné, že píšeme dopisy na počítači. Ale je mnohem lepší, když někdo napíše dopis ručně, to se mi líbí mnohem více. No a nakonec se mi v tom našem procesu vzájemného poznávání dostala do ruky partitura Apokalypsy. A tehdy, po několika setkání, jsem nabyl jistoty, že toto dílo chci provést. V rámci našich programů s Českou filharmonií jsme uvedli celou řadu děl, Poulenca, Szymanowského, Mozarta, Haydna... A já si řekl, že je na čase, abych také provedl českého skladatele. A doufám, že to není naposledy.

PR: Je čas na poslední otázku a myslím, že bychom se v ní mohli vrátit k Mozartovi. Předpokládám, že Mozartova 39. symfonie není pro pana dirigenta Honecka na dnešním koncertu jenom jakási předehra...

MH: Samozřejmě, že ne. Domnívám se, že to je jedna z nejdůležitějších jeho symfonií. Mozarta mám velmi rád, je to opravdu jeden z mých hrdinů a oblíbených skladatelů. Pokaždé se mu daří do hudby vnést tajemství. Tato symfonie není však hraná tak často a mám dojem, že i Česká filharmonie jí už dlouho nehrála. Takže když jsem sem přišel, chtěl jsem provést zrovna jí. Své tři poslední symfonie složil Mozart za velmi krátkou dobu, za pouhé tři nebo čtyři týdny. A v té době prožíval velmi těžké období. Z nedostatku peněž byl nucen opustit svůj byt ve středu Vídně. On ostatně měl vždy problémy s penězi – kdo je nemá? Je také pravda, že přišel o hodně peněz kvůli hazardním hrám. Jedno z jeho dětí krátce předtím zemřelo a ve stejném období zesnul i jeho otec. Byl bez práce. A uvedl, že v tomto období neměl daleko k sebevraždě. Nicméně tyto tři symfonie jsou nejlepší ze všech jeho symfonií. Es dur je tónina Kouzelné flétny a z této hudby vyvěrá tak neskutečná krása, něžnost a elegance… Zejména v první větě, která je valčíkem, vídeňským valčíkem. Nejsme ještě u Johanna Strausse, ale už se mu blížíme. Mohli bychom si o ní povídat ještě dlouho, tolik je v ní tajemna. A já jsem rád, že jí mohu provést zrovna zde, v Praze.

Česká filharmonie zve na pravidelná setkání před koncerty abonentních cyklů A a B. Tedy na besedy a přednášky, které vás připraví, naladí a navnadí na večer s Českou filharmonií. O skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech hovoří dirigenti, sólisté nebo hudebníci České filharmonie, ale také muzikologové či hudební publicisté. Součástí Preludií jsou hudební a obrazové ukázky.
Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým večerním koncertům. Konají se vždy od 18:30 hodin v Západním salonku, ve 120. koncertní sezoně pak nově v Sukově síni Rudolfina.
Slovem i poslechem nad partiturou provázejí Eva Hazdrová-Kopecká, Pavel Ryjáček nebo Petr Kadlec.
Přepis nahrávky Preludií z 10. a 11. 3. 2016 redigoval Jean-Gaspard Páleníček.

Program koncertů České filharmonie 9., 10. a 11. 3. 2016
Wolfgang Amadeus Mozart – Symfonie č. 39 Es dur KV 543
Miloš Bok – Apokalypsa v Kamenické stráni

Liana Sass, soprán
Jana Hrochová, mezzosoprán
Miloslav Pelikán, tenor
Jozef Benci, bas
Pražský filharmonický sbor, sbormistr: Lukáš Vasilek
Kühnův dětský sbor, sbormistr: Jiří Chvála
Česká filharmonie
Manfred Honeck, dirigent