|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Apokalypsa v Kamenické Stráni - provedení v pražském Rudolfinu |
|
 |
|
Provedení Apokalypsy v Kamenické Stráni Miloše Boka, pod vedením dirigenta Manfreda Honecka, v pražském Rudolfinu vyvolalo mnoho reakcí, myšlenek, nezodpovězených otázek. Proto vznikla tato stránka, která by měla dodat potřebné informace - jinak těžko dostupné. |
|
- Jean - Gaspard Páleníček - pojednání o 2. dílu Apokalypsy v Kamenické Stráni Apokalypsu v Kamenické stráni Začal Bok komponovat v roce 2011. Kořeny tohoto mohutného epilogu však sahají až ke skladatelově prvotině, Tiském klavírním koncertu (1982-85). Během toulek severními Čechami, konkrétně skrze objevování tajemství varhan a zašlé krásy a slávy křesťanské architektury začal v té době Bok poznávat katolickou víru. Postupně upustil od kariéry klavírního virtuosa, ke které byl směřován svými učiteli, a definitivně se rozhodl pro dráhu skladatelskou a učitelskou, později uvědoměle pojatou jako službu Církvi a lidem. Po vyznání přijaté víry a tvůrčí cesty skrze monumentální prvotinu Missy solemnis (1986) a cudnější Missy brevis Es dur (1987) a Fis dur (1988) pocítil Bok nutkání o své zkušenosti svědčit ještě poněkud osobněji: tak pojal myšlenku vytvořit dílo ztvárňující výlet po krajinách vlastního dětství, oslavu krásy stvoření, příběh nalezení víry, tragického objevení smrtelnosti, účasti na mši a očekávání vzkříšení mrtvých. První díl Bokovy trilogie, Skřítkové z Křinického údolí, lze považovat za dílo jarní, dílo dovršené mladosti. Básnický pojatý autorský text nabízí alegorické čtení: skřítkové symbolizují úzký okruh přátel, ale i celé lidstvo, poslední výlet na Komáří vížku symbolizuje nadšené mladické hledání a návrat do Stráně odkazuje k cestě plné příkoří osamocených věřících před koncem světa a jejich očekávání Konce na místě srdci nejbližším. Již zkraje počítal Bok se závěrem, který by meditaci o Apokalypse rozvedl obšírněji. Tento záměr musel ale nakonec odložit, částečně kvůli vnějším okolnostem (možnost oratorium provést v pražském Rudolfinu při absolvenstkém koncertě dirigování v roce 1993), částečně z důvodů struktury díla, které opisovalo již dostatečně pevný samostatný oblouk. V roce 1990 jménem dominikánského řádu v Jablonném objednává P. Jindřich Gajzler OP dílo, které by oslavilo svatořečení Zdislavy z Lemberka a pozvedlo poněkud pozapomenutou litoměřickou diecézi. Nové dílo zkomponování epilogu opět na dlouho oddálilo. První provedení Skřítků (1993) se sice setkalo s fenomenálním úspěchem ze strany veřejnosti, modernistická kritika však dílo a autorův Bokův umělecký triumf zbagatelizovala. Po této události elity hudebního establishmentu žárlící na Bokovo sebevědomí a vyděšené z otevřeného způsobu, jakým prezentoval své ikonoklastické názory, mladého skladatele a dirigenta izolovaly a neumožnily mu v těchto oborech jakékoli působení a uplatnění Nezávislý Bok zůstal natrvalo pomocným učitelem na různých základních školách. K tomu počala od poloviny 90. let porevoluční euforie opadat a realizace finančně i organizačně náročných, nemainstreamových projektů se ukazovala jako čím dál tím složitější (z tohoto důvodu došlo k natočení Skřítků až v roce 2012). I proto se v roce 1998 rozhodl se svými muzikantskými přáteli založit umělecké sdružení nazvané podle anglického autora Edwarda Elgara, které mělo svou činností proklamovat svébytnost a právoplatnost alternativních postojů Boka a dalších přidružených tvůrců, nejen na poli hudby (manifest sdružení Elgar). V tomto kontextu vznikla Svatá Zdislava jako dílo letního žáru, jako myšlenkově mnohem náročnější oratorium dospělosti. Převažoval-li ve Skřítcích snadno čitelný pohled pozemský, Svatá Zdislava pojednává o prolínání v čase (pro zemi) a mimo čas (pro nebe) několika rovin, které na sebe vzájemně působí, a hudba i metaforický text na věci pohlíží, ať už střídavě či simultánně, napříč těmito rovinami. Duše v očistci tíhnou v slzách k Bohu, lidé na zemi prosí svaté o orodování u Krista, blažené duše v nebi vítají duše osvobozené z očistce, andělé patří na lid na zemi, který se modlí a pracuje... Příchod Zdislavy a její smrt jsou pak názorným „přelitím“ skrze jednotlivá patra. Předzvěst Apokalypsy na konec vystřídá užaslé vytržení lidu na zemi a jásotu duší v nebi nad tak zásadní událostí. Neboť Apokalypsa je zjevením neseném svědky, proroky, svatými, mučedníky a davy těch, kteří nás předcházejí ev Království Božím a s nimiž Církev věřících vzdává díky Bohu. Odtud tedy také monumentalita některých ploch Bokovy tvorby, která pojímá víru jako čistou chválu, a nenásilně – skrze příklad a tvorbu – pobízí k následování. Mezi Svatou Zdislavou a rozpracování závěrečného oratoria trilogie uběhlo deset let. Postoj hudebního establishmentu vůči Bokovi se mezitím nezměnil, ba naopak: skladatel nadále žije v ústraní na faře v Močidleci, ve své bohaté misijní činnosti na poli hudebním a organizačním pokračuje nezávisle, podporován především prořídlým hloučkem věrných přátel, ojedinělými kněžími a některými hudebními interprety. Zdánlivě bezvýsledně plynoucí čas však s sebou přinesl daň únavy: pocit naprosté marnosti veškerého počínání v souvislosti s klesajícími silami některých Bokových kolegů k dalšímu aktivnímu vzdorování agresivitě a rafinovanosti vládnoucího establishmentu se projevil mimo jiné na rozchodech uvnitř sdružení Elgar. Apokalypsa v Kamenické stráni se v hlavě autora začala rodit na pozadí těchto událostí a pocitu lidského opuštění. Je tedy vskutku epilogem, dílem bilancování, podzimu, ne-li zimy. Opět: nejedná se o zhudebnění Janovy Apokalypsy či jiné předlohy, marně by zde posluchač čekal popisnou hudbu ve stylu ruzných zpracování Dies iræ. Ve Skřítcích byl pohled převážně pozemský. Zdislava nabízela závratné změny pohledu mezi zemí a nebem. S Apokalypsou se sice vracíme na zem: jak napovída název částí „Blouznění o návratu skřítků“, tentokrát jakobychom však na věci nazírali z pohledu člověka chystajícího se na smrt (1. díl) a z pohledu umírajícího (2. díl). Téma srmti, potažmo toho, co bude po ní následovat, se ostatně vine celou trilogií jako červená nit: ve Skřítcích byli skřítkové-lidé svědky smrti jednoho z nich a druhý díl Zdislavy končil „Slavným rozjímáním o smrtelné agónii“. Obě předchozí oratoria bylo možné číst doslovně (jako poetický příběh), existenciálně (jako vyznání) i teologicky (jako vyznání víry a duchovní meditace). Této bohatosti odpovídá i poselství Apokalypsy, které se dotýká souběžně několika eschatologií: eschatologie kosmické (konec světa, obraz boje dobra se zlem, který mu bude předcházet, a očekávání opětovného a definitivního vyjevení pravdy a Posledního soudu), eschatologii lidské (konec lidské společnosti či konec jedné generace, jednoho světa) i eschatologie osobní (smrt jedince, život po smrti). Apokalypsa v Kamenické Stráni je završením Bokovy oratorní trilogie. Jako obě předchozí oratoria, i Apokalypsa je složená z attacca propojených epizod rozvržených do dvou velkých polovin, jejichž názvy napomáhají posluchačově fantazii (tento model známe např. již ze Svěcení jara Igora Stravinského z roku 1913). První část nového díla (2012) ve svém sonátovém rozvržení formálně vychází z 1. dílu Svaté Zdislavy. Celkovým vyzněním se však Apokalypsa z Bokových děl nejvíce blíží wagnerovskému dramatu, kterému odpovídají i některé až operně pojaté plochy, především v druhém dílu oratoria, zejména v traktování sólistických hlasů a sboru a v celkové dramatičnosti. Autor ostatně uvažoval i o scénickém uvedení díla. Pracoval-li v minulosti běžně Bok s leitmotivy, které občas nechával přecházet z jedné kompozice do druhé, epilogová podstata závěrečného oratoria si vyžádala, že téměř čtyřicet témat a motivů z předchozích jeho děl, zejména z Missy solemnis, Skřítků z Křinického údolí, Svaté Zdislavy a Creda fis moll (2006), se zde stalo základním stavebním principem celé skladby. Dílo lze samozřejmě vnímat, aniž by s nimi byl posluchač předem obeznámen, jejich znalost jeho vyznění však umocňuje: dává pocit znovunalezené komunity, sounáležitosti s veškerým lidstvem, takřka jakoby se člověk vracel mezi dávně, drahé přátele. A je fascinující pozorovat jejich posuny do nových výrazových rovin a souvislostí: veškeré stavební prvky tak mají svůj příběh, který se zde dočkává svého vyústění. Ještě více, než v předhoczích Bokových skladbách, jednotlivé leitmotivy zde nejsou použity jako pouhé reminiscence, ale plně významotvorně: nesmírně působivé je například užití rytmického motivu šesti osminových a tří čtvrťových triol proti čtyřem čtvrťovým notám, symbolizující posvátnou hrůzu před rozplynutí světa v Království Božím, převzatého z Creda fis moll (tam mimo jiné při slovech „Et exspecto resurrectionem…“, zde hned v úvodních taktech). Vedle tohoto motivického přediva je Apokalypsa v Kamenické stráni protkaná bohatou intertextualitou: nalezneme v ní například parafráze Wagnerova Parsifala (1882), Sibeliovy Sedmé symfonie (1924) či varhaního motivu ze skladby Close to the edge (1972) britské art-rockové kapely Yes. „Vidina posledního výletu na Komáří výžku“ i další místa citují v kontrapunktu slavný motiv B-A-C-H. Bok motivy modifikuje, převracuje, kombinuje a vrství, rytmicky všelijak posunuje: výsledkem je nesmírně bohatá a složitá tkáň živých nervů. Stejně postupuje i s textem, jehož výraznými rysy jsou zde simultánní vyrčení různých myšlenek a extatická nedořečenost. I v případě textu je prožitek umocněn znalostí předchozích děl trilogie: v Apokalypse si slova „Až přijde podzim…“ člověk okamžitě dopoví ze Skřítků „…musíte se vrátit do Křinického údolí“ (prach jsi a v prach se obrátíš), o motivu „Už je konec…“ v Apokalypse ví, že ve Zdislavě pokračoval slovy „…vašemu utrpení.“, atp. Náročná orchestrace dovádí do extrémů modifikaci specifické instrumentace Wagnerovy, Elgarovy a Sibeliovy, kdy jednotlivé složky orchestru i vokálních hlasů žijí jakoby vlastním kontrapunktickým i dynamickým životem, kříží se a minou, přitom společně vytvářejí jednotný, organický celek. Sólový soprán a tenor jsou svojí náročností na vrcholu oboru. Všemu kraluje všeobsáhlý part varhan. Rafinovaná propracovanost kontrapunktu typická pro Bokovu tvorbu zde kulminuje a její neúprosná přesnost místy ústí v zneklidňující disharmonické vztahy, ba i v náznaky modálního zabarvení. Konečně byla Apokalypsa dílčím způsobem předznamenaná i několika předchozími Bokovými menšími díly, zejména Smuteční hudbou (2008), De profundis (2009) či Magnificat (2011). Psalm 131 (2010) se stal nakonec součástí 1. dílu Apokalypsy. Tato díla se vyznačují úsečnou zkratkovitostí a specifickou výstavbou gradací a modulací, kterým se nedostává očekávaného vyústění. Silné náladové a dynamické kontrasty, střídání pohybu a stáze jakoby značily zklamané naděje, které střídá vždy nové vzepjetí sil: při evokaci parusie píše evangelista Lukáš „Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblaku s mocí a velikou slávou. Až se to všechno začne dít, vzpřimte se a pozvedněte hlavy, protože se blíží vaše vykoupení!“ Zvuková plasticita a expresivita oratoria navozuje zmíněný pohled člověka připravujícího se na smrt, který by toho ještě tolik chtěl stihnout říct, ale kterému již nezbývá čas ani síly, pohled plný reminiscencí a vidin, kdy se stírá běžná časová posloupnost a vzpomínky splívají s představami a snovými vizemi. Apokalypsa je ostatně v původním smyslu vidění. Na druhém dílu Apokalypsy autor začal pracovat v roce 2015 a dokončil ho až o dva roky později, neboť práce na díle byla dvakrát přerušena z důvodu příprav provedení premiér v Rudolfinu a v Bohosudově. Formálně vychází 2. díl Apokalypsy v Kamenické stráni do určité míry z 2. dílu Svaté Zdislavy: ve dvou mohutných narativních obloucích zpracovává témata z 1. dílu odlišným způsobem po stránce harmonické i tektonické. Autor později v průběhu kompozice dospěl k tomu, že jako v případě Svaté Zdislavy bude Finále oratoria samostatnou skladbou, kterou celá trilogie vyvrcholí. V tomto zamýšleném třetím díle se mají k obrovskému provozovacímu aparátu přidat ještě čtyři bandy, má v něm dojít k návratu Skřítků do Stráně a k završení Apokalypsy. V důsledku této strukturální změny se autor rozhodl dát 2. dílu vlastní, okázalejší závěr. Prolog 2. dílu začíná bitonálním akordem, kterým skončil díl 1. a po krátkém Quasi a prestu je záhy nastolena vážná, až tragická atmosféra oblasti nového, modulačního tématu, přerušovaného sekundovým motivem ze Svaté Zdislavy (kde byl zpíván se slovy „Už je konec...“). První narativní oblouk (části „Kamenická stráň na konci léta“, „Sen o Jitce“ a „Extáze nad slávou Bohosudova“) je vzpomínkou na dětství, mladost a zásadní událost nalezení víry a variuje témata z Missy solemnis (především sestupný tetrachord a motiv z části Gloria) a Magnificat. Po kajícném vyznání víry (při slovech „Kyrie eleison“) přichází sekvence založená na hlavním tématu 2. dílu, rozloženém sekundokvintovém vzestupném kruhu, který se v různých obměnách ve skladbě vrací. Je příznačné, že tímto motivem začíná část, ve které se umírající v myšlenkách loučí s milovanou bytostí (postava Jitky): na jeho prvních čtyřech tónech byl založen motiv značící smrt, kterým končilo oratorium Skřítkové z Křinického údolí. Z autobiografického hlediska prozraďme, že zde Bok opět reflektuje trauma tragické a tajuplné smrti spolužačky a přítelkyně Jitky Komárkové (1987). Po opakovaném „Gloria“ přichází dramatické provedení a slavnostní vyvrcholení v podobě patření na příběh autorovy konverze, proklamativně započaté prvním provedením Missy solemnis v Bohosudovské bazilice v době jeho mládí: zhudebněn je zde text modlitby chvály Te Deum, která vyjadřuje absolutní důvěru v Boha, a evokací různých motivů z Missy solemnis a Skřítků v kontrapunktu Bok jakoby vzpomínal na celé své dílo. Z hlediska narativní linie oratoria ovšem lze tuto radostnou pasáž také číst jako zvuky, které doléhají k umírajícímu („Slyšíte? Mše začala, varhany jásají...“) z liturgie spojené s jeho vlastní svátostí posledního pomazání. Pozvolný sestup do úplných hudebních temnot odráží prázdnotu a smutek. Smír se dostaví až s nástupem sboru a varhan („Sbohem ve Stráni. Amen.“). Závěrečné C v basu a tympánová gradace s výkřikem Fis dur v tutti (která je echem cody Missy solemnis) pak evokují neustálou konfrontaci mezi dobrem a zlem. Druhý oblouk (části“Samota v očekávání Konce“, Blouznění o návratu Skřítků“a „Vidina posledního výletu na Komáří vížku“) je nejniternějším bodem celého dílu, meditací nad samotnou Apokalypsou a Posledním soudem. Je uveden parafrází úvodních taktů ze Skřítků (osamocené dětské sólo nad pasivním tremolem tympánu a za doprovodu mystického zvuku harmonia), kterou při slovech „Zemřeme!“ zakončuje bitonální a nikam nesměřující gradace v kvartovém kruhu. Následuje volně a rapsodicky pojatá repríza, která zároveň postupně rekapituluje a uzavírá celou řadou motivů z předchozích Bokových děl. Poté co se dílo ve svých reminiscencích dotklo beznaděje a strachu – z toho, že nevíme dne ni hodiny, i z toho, že nevíme, zdali budeme mezi vyvolenými – a utrpení z pnutí mezi dobrem a zlem, jakoby se vzchopilo k definitvnímu vyznání víry. Pozvolná a neúprosná gradace, částečně postavena z nepoužité codové sekvence z 1. dílu oratoria, je dále vygradována kombinací všech hlavních témat. Během mohutného vrcholu nad mocnou F prodlevou v basu (s motivem duší v očistci ze Zdislavy v lesních rozích, zní vítězně rytmus z Creda fis moll a v unisonu pozounů hlavní sekundokvintový vzestupný motiv 2. dílu) vytanou na mysl slova: „Kdo vytrvá do konce, bude zachráněn. (...) A potom přijde konec.“ (Matouš 24:13,14), „Musíš jít (...), vytrvej až do konce. Potom odpočineš, ale v poslední den vstaneš, abys přijal odplatu.“ (Daniel 12:9, 13). V závěrečné „Vidině posledního výletu na Komáří vížku“ je plesání duše v naději na splynutí s Pánem vyjádřeno hnutím k tanci („Tancujem, právě tancujem.“). Celesta, zvonkohra a vzestupný chromatický běh horny jakoby před vnitřním zrakem umírajícího otevíral nebesa. Následuje pokorné zhudebnění jednoho ze sedmi kajícných žalmů, Žalmu 38 („Ne derelinquas me...“), jehož vyznění je zde vhodné zevrubněji připomenout: „Netrestej mě, Hospodine, ve své prchlivosti(...) Vždyť už jsem přece na pokraji pádu a stále trpím bolestí, vyznávám své provinění! (...) Množí se počet mých zrádných nepřátel. Zlobou mi odplácejí za mé dobrodiní, obviňují mě, když dobra držím se! Neopouštěj mě, Hospodine, nevzdaluj se mi, Bože můj! Pospěš mi na pomoc, Pane – má záchrano!“ Ježíš sice řekl, že spíše projde velbloud uchem jehly, přičemž se učedníci zhrozili: „Kdo tedy může být spasen?“ On jim ale odpověděl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ (Matouš 19:24,25) Po krátké katarzi nastupuje závěrečná gradace. Kombinuje kontrapunkt ze tří hlavních témat díla a po několika bitonálních postupech vyústí do radostného C dur, ve kterém pozouny přednáší téma Komáří vížky ze Skřítků. Po krátkém připomenutí Te Deum naznačí hudba modulaci k slavnostnímu durovému vyústění: naše očekávání je však náhle zmařeno. Závěr skladby je sice zdánlivě méně příkrý, než konec 1. dílu oratoria, o to je však útočnější: celá skladba končí v děsivém patření na neuchopitelnost mystéria. 1. díl Apokalypsy byl proveden Českou filharmonií a Pražským filharmonickým sborem v březnu 2016 v pražském Rudolfinu a setkal se s velkým úspěchem. Ten byl o to vzácnější, že Bokova hudba a její význam pro současnost jsou vzhledem k autorově ostrakizaci běžnému abonentnímu publiku téměř neznámí. Proslulý séfdirigent Pittsburgského symfonického orchestru Manfred Honeck, tou dobou hlavní hostující dirigent České filharmonie, již delší dobu plánoval premiérovat některé Bokovo duchovní dílo. Na Bokovu hudbu byl několik let předtím upozorněn předními kolegy interpety a Apokalypsu si po prostudování partitury vybral pro její závažné téma, její velkolepost a expresivitu. K dokreslení kontextu této události, jež byla od dob Havelkova Jeronýma Pražského (1987) největší českou premiérou na pódiu České filharmonie, nutno stručně zmínit podivné organizační potíže, do očí bijící absenci plakátů a ignoraci ze strany tehdejšího šéfdirigenta orchestru. Ještě nedozněly tóny posledního večera a převládající mediální ticho před i po koncertech bylo přerušeno několika neskrývaně předpojatými, povšechně bagatelizujícími ohlasy z per lokajů vládnoucího modernistického esthablismentu, které namísto kritik zneužili premiéry k dehonestaci autora a jeho skladby v rozsahu a intenzitě, který v rámci oboru nemá obdoby. Dokonce se nezastavili ani před zpochybněním erudice samotného dirigenta – bezpochyby, aby se ujistili, že prolomení bojkotu Bokovy tvorby, které si jako nezávislý umělec s nepředpojatým pohledem vyžádal, má být bezvýznamnou výjimkou. Možné důsledky dlouhobějšího prolomení tohoto bojkotu posléze naznačily výroční ceny OSA, při kterých bylo oratorium oceněno jako vážná skladba roku a Miloš Bok jako nejúspěšnější skladatel roku 2016. Sám Honeck ještě během zkoušek uvedl, že „je důležité, aby soudobí skladatelé s vlastním, osobitým stylem měli své premiéry v prvním orchestru a sále své země a aby soudobá díla přinášela něco podstatného do života lidí“ a že z tohoto hlediska je pro něho Bok „největším českým skladatelem své doby i nastávajících časů“. 2. díl Apokalypsy autor následně upravil, podobně jako jiné části z oratorní trilogie, pro běžné orchestrální obsazení, aby umožnil jeho snadnější provádění.
|
|
|
copyright: Miloš Bok, všechna práva vyhrazena |