S osobností Miloše Boka jsem se poprvé setkal v klavírní soutěži Virtuosi per musica di pianoforte v Ústí nad Labem v roce 1981, kde vystupoval jako soutěžící. Jeho výkon (v soutěži zvítězil) byl pro mne natolik strhující, že mne podnítil k intenzivnímu studiu klavírní hry. O dva roky později jsem Miloše Boka blíže poznal na klavírní soutěži F. Chopina v Mariánských lázních, kde mne seznámil se svým Tisským klavírním koncertem. Pochopil jsem tehdy, že Bok není jen klavírním virtuozem, ale že jeho talent míří výše. O tři roky později (1986) jsem se zúčastnil premiéry skladby Missa solemnis v Bohosudově (kterou provázelo nemalé pozdvižení). Zde už bylo zjevné, že Miloš Bok je skladatelskou osobností. Do dalších děl, které v následujících letech vznikala – Missa brevis Es dur, oratorium Skřítkové z Křinického údolí, Missa brevis Fis dur, Credo fis moll, oratorium Svatá Zdislava atd. – jsem měl možnost proniknout hlouběji. Jako klavírista jsem nastudoval nejen klavírní party (Missa brevis Es dur, Missa brevis Fis dur), ale i transkripce zmíněných děl, které jsem mnohokrát koncertně provedl a některé natočil na CD.
Tvorba Miloše Boka mne provází celých třicet let a jsem přesvědčen, že jeho díla jsou autentická, nová, nosná, s neobyčejně hlubokou výpovědí. V souvislosti s kritikou, která z Boka dělá velikášského diletanta - musím se jako člověk, který má nejen hluboký vhled do zmíněných děl, ale i doktorát z hudební teorie - naprosto ohradit. Motivicko-tématická práce, kontrapunkt, forma a tektonika je ve zmíněných dílech na vrcholné úrovni. Odvažuji se tvrdit, že Bok přináší novou, „extrémní“ harmonickou tektoniku (jistě i formální, jež s harmonickou úzce souvisí), která „staví“ dílo paradoxně bez ohledu na dynamiku (napadá mě příměr k Bachovým vrcholným fugám, které se celé hrají v „plenu“ a přesto gradují). Tento fenomén (v Bokových velkých dílech) je podpořen koncipovanou, velkolepě pojatou dynamikou (extrémní dynamické rozdíly jsou součástí vyjadřovacího jazyka autora a zvláště ve vrcholech cítíme neúprosný tlak harmonických „strett“ – pater, gradujících na samou hranici zvukových možností), která v menších síních (v Apokalypse účinkovalo 230 hudebníků) či kostelech nemusí přesvědčivě vyznít. V této souvislosti se nemohu nezmínit o provedení skladby Missa Solemnis ve svatovítské katedrále, kde zmíněná „patra“ vyzněla naprosto přesvědčivě.
Kritika, která zazněla po provedení oratoria Apokalypsa v Kamenické stráni v Rudolfinu, se nápadně podobala naprosto odsuzující kritice, jež zazněla po prvním provedení oratoria Skřítkové z Křinického údolí v r. 1993 (též v Rudolfinu). Co si měl mladý začínající autor s takovou kritikou počít? Tehdy za ním stáli jen „studenti“, kteří skladbu provedli. Po třiadvaceti letech už to však nejsou jen „studenti“, kdo dnes za hudbou Miloše Boka stojí - jsou to „špičky“ nejen české, ale i světové hudební scény!
Bokova hudba od počátku strhávala nebo dráždila a provokovala osobnosti v „nižších“ i „vyšších“ patrech naší hudební kultury. Za třicet let působení skladatele jsem se setkal jen velmi zřídka s neutrálním či vlažným přístupem k jeho dílům. Jedni říkají – je to hudba jedinečná a geniální, a druzí – je to diletantství v postromanticko-eklektickém a pateticko-katolickém hávu (např. - byl jsem osobně svědkem nadšených reakcí pana dirigenta L. Peška po provedení oratoria „Skřítkové“ /odsuzující kritika pana P. Kofroně/ i osobním svědkem nadšení pana dirigenta M. Honecka po provedení oratoria „Apokalypsa“ /odsuzující kritika pana L. Stehlíka/). Už samotný tento paradox mě vede k zamyšlení nad podstatou umění a nutí k základní otázce – co je umění a jaké hodnoty ho tvoří? Co pro mne jasně z věci vyplývá je, že pokud jakékoliv dílo budí tak rozporuplné emoce a soudy, nutně musí obsahovat závažné sdělení a poselství, které stojí za to objevovat!

Václav Krahulík


- Václav Krahulík (nar.1966) klavírista a skladatel, pedagog na UJEP v Ústí nad Labem