10. 1. 2013
Mail od Radka. Šéfdirigent Pittsburského orchestru Manfred Honeck chce nechat vypracovat suitu ze Straussovy Elektry a po poslechu Milošovy hudby o to chce požádat jeho. Začátkem března se mají všichni tři sejít v Praze a projednat podmínky: nabízený honorář je tak akorát, ale patrně nepokryje Ferův přepis not do počítače. Honeck by taky měl zájem o provedení některé Milošovy skladby, např. Creda fis moll. Dramaturg orchestru Bob Moir je tomu a priori nakloněn (patrně částečně jako kompenzaci honoráře), ale Credo se mu zdá příliš rozsáhlé a obává se zpívání v češtině. Mám mu poslat detailní seznam Milošových děl s orchestrací.

16. 1. 2013
Bobovi Moirovi posílám CD Creda fis moll, Přemkův dokumentární film, seznam Milošových děl a píšu mu, že Credo má latinský text. Miloš mě požádal o to, abych byl u schůzky s Honeckem přítomen kvůli tlumočení.

11. 3. 2013
Schůzka s Milošem, Radkem a Honeckem. Rakušan, katolík. Očividně ho Milošova hudba zaujala, ale zatím nejsem schopen usoudit, jak moc se jedná o zdvořilost. V první řadě ho, zdá se, zajímá úprava Strausse. Představa provedení Creda v Pittsburghu padá. Uvažujeme o alternativách: mohl by v Americe provést některé jiné, menší Milošovo dílo s latinským textem (De profundis, Magnificat, Hymnus k Duchu Svatému). Nabízí se ale ještě možnost něco provést s Českou filharmonií, u které je Honeck hlavní hostující dirigent, například Credo nebo Svatou Zdislavu. Jemu by se nejvíce líbilo, kdyby se jednalo o premiéru. Credo už jednou provedeno bylo (shodou okolností u sv. Tomáše, tedy hned vedle hotelu, kde s ním sedíme). Tedy Zdislava? (I když: moc se mi nechce věřit, že by vedení České filharmonie skouslo finančně i psychicky zrovna nejrozsáhlejší Milošovu skladbu). Už vzhledem k logistické a finanční náročnosti si Honeck neuvědomuje, že téměř všechna provedení Milošových děl a všechny jeho nahrávky v Čechách jsou undergroundové akce, které vznikly jen díky obdivu interpretů k jeho hudbě, síle jeho osobnosti, jeho organizačním schopnostem a na vlastní náklady, za přispění přátel a příbuzných. Pro člověka z venku, zvyklý na to, že soudobí skladatelé běžně žijí ze subvencí, objednávek, rezidenčních pobytů, případně z učení na prestižnějších vysokých školách, to musí být úplně nepochopitelné. Provedení jakéhokoliv Milošova díla Filharmonií by bylo jako blesk z čistého nebe. Vždyť ho Česká filharmonie, Pražské jaro a všechny hlavní hudební instituce v Čechách už 25 let bojkotují nebo přinejmenším ignorují. Jestli celá věc vyjde, je ve hvězdách. Při loučení mi Radek říká: „Chtělo by to víc takových, nezaujatých lidí z ciziny, a třeba se jednou dočkáme i provedení Milošových oratorií.“

13. 3. 2013
Miloš mi v Močidleci přehrál téměř hotový první díl Apokalypsy. Drtivý Prolog, rekapitulace veškerého dosavadního vývoje jeho hudby, kdy do sebe narážejí a prostupují sebou motivy ze Skřítků („Až přijde podzim…“), Missy solemnis, Zdislavy (rozestupný tetrachord), De profundis a Creda fis moll. Samotné oratorium je pak uvedeno Žalmem 131 – reminiscence na Sibeliovu 7. symfonii, nejpokornější výpověď člověka (obecně), který se smiřuje se svým údělem a v prostotě se připravuje na „dobrou“ smrt, ale i osobní výpověď zralého tvůrce, který na sebe vzal svůj kříž ponížení, osamocení a chudoby, a navzdory všemu nesestupuje z nastoupené cesty. Fugato vycházející z Creda (a odkazující na fugu 2. dílu Svaté Zdislavy) v kontextu Apokalypsy nabývá plného významu. V rámci celkem průzračné sonátové formy mě udivují gradace, které se místo vyvrcholení bolestně lámou do nečekaných harmonických zvratů a dramatických cézur. Překvapením je neúprosně prudký konec. Celá skladba je skutečným wagnerovským dramatem. Jestli se celým Milošovým dílem vine několik opakujících se hlavních motivů, které přecházejí z díla do díla a doznávají zajímavé významové posuny, zde je práce s leitmotivy základním skladebním principem celé kompozice. Veškeré stavební prvky tak mají svůj příběh, který se zde dočkává svého vyústění, ať už se jedná o jednotlivá témata obrovské sonátové věty Apokalypsy a jejich zpracování, o kontrapunkt nebo dokonce i o motivy v samotném textu. (V Apokalypse: „Až přijde podzim…“ si člověk okamžitě dopoví ze Skřítků: „…musíte se vrátit do Křinického údolí.“ – Prach jsi a v prach se obrátíš! –, v Apokalypse: „Už je konec…“ víme ze Zdislavy, že pokračuje: „…vašemu utrpení.“) Přičemž ani zde nejsou jednotlivé leitmotivy použity jako pouhé reminiscence, ale plně významotvorně (nesmírně působivé je použití rytmického motivu značící posvátnou hrůzu před rozplynutí našeho světa v Královstvím Božím – v Credu fis moll např. při slovech „Et exspecto resurrectionem…“). Výsledkem je sémanticky nesmírně bohatá a složitá tkáň živých nervů. Kladu si otázku, jestli tuto skladbu bude moct plně ocenit posluchač, který nezná celek Milošova díla. Apokalypsa je v pravém slova smyslu hudba-epilog, hudba o blížícím se konci světa všeobecně, ale také hudba o konci jednotlivých životů: při poslechu všech těch známých motivů má člověk pocit komunity, sounáležitosti s veškerým lidstvem, jakoby se vracel mezi dávné, drahé přátelé. Jak rád bych se i já vrátil mezi své na poslední společnou mši! Jako je třeba žít každou chvíli, jakoby měla být tou poslední. Miloš opět předčil mé očekávání, protože se nejedná o nějakou popisnou reprodukci Janovy Apokalypsy nebo jiných již existujících zpracování, opět to je zcela nový, tvůrčí přístup. Apokalypsa je zde v původním smyslu vidění (vyjádřené skrze alegorický příběh a částečně autobiografickou báseň v hudbě): obraz boje dobra se zlem, očekávání opětovného a definitivního vyjevení pravdy, ale také výzva, poselství pro svět. Tak dlouho, vlastně přes dvě desítky let, se bavíme o tom, že zamýšlí oratoria tři, až jsem začínal mít silné obavy, jestli bude ještě vůbec schopen, bez jakékoli naděje na provedení (jako dosud nebyla v celku provedena Zdislava), to třetí vytvořit. Stále jsem myslel na odstrašující příklad Elgara, který svůj Poslední soud už nenapsal. Žasnu, kde se v něm ještě našla síla se takhle ještě vzedmout.

13. 8. 2013
Miloš mi v Močidleci přehrává nový, téměř desetiminutový závěr Apokalypsy. Zmizela formální repríza, celý závěr nyní vyznívá plynuleji a dramatičtěji. Je to poprvé, co takto zásadně zasahuje do již složené skladby. Jinak své partitury psal vždy rovnou načisto (souběžně s klavírním výtahem), až když měl skladbu složenou v hlavě. Úpravy v Misse solemnis a ve Skřítcích představovali pouze menší zásahy, které nic neměnili na celkové výstavbě. Má ve svém, jak říká, „předčasném močidleckém důchodu“ čas a klid: pouští se do rozepisování partů (dívá se přitom na Chalupáře!), rozhodně nikoli pro případ, že by šlo dílo někdy provést. Úpravu Strausse odmítl: bylo by to moc práce na věci, která ho osobně až tak nezajímá.

Duben 2014
Na žádost houslisty Jana Valty upravil Miloš Apokalypsu do podoby smyčcového kvarteta. Tuším, že se nechal zlákat představou nějak navázat na Beethovenovy pozdní kvarteta. Skladbu zkrátil, vynechal Žalm 131 a pasáže příliš závislé na orchestraci. Heroldovo kvarteto plánuje premiéru a snad i nahrávku. O záměru Manfreda Honecka něco od Miloše provést s Českou filharmonií nemám žádné zprávy. Asi to padlo.

15. 1. 2015
Honeck se definitivně rozhodl uvést premiéru nějakého většího Milošova díla. Urychleně si ho povolal do Prahy, aby se rozhodli, které. Při prvním jednání Miloš nic nového velkého neměl: teď s sebou vzal první díl Apokalypsy, aby Honeck viděl na čem dlouhodobě pracuje a kvůli čemu není aktuálně schopen napsat něco příležitostného na objednávku. Po prolistování obrovské partitury Honeck prohlásil, že to je přesně to, po čem toužil a co chce s filharmonií v Praze provést. Mám mu poslat anglický překlad textu.

17. 1. 2015
Z filharmonie se spojili s Milošem, řeší se hlavně velikost orchestru, chtějí doporučit sólisty. Miloš navrhl obsazení z nahrávky Skřítků, velmi stojí o Kühnův smíšený sbor. Nic z toho není akceptováno. Miloš mi řekl, že se tedy rozhodl v té věci zatím nijak dál neangažovat a přenechat kompletně iniciativu filharmonii. Mám obavu, s jakými problémy se budeme ještě muset potýkat.

5. 4. 2015
Honeck mi pro Miloše posílá zprávu s krásným překlepem: „I am looking forward to performing your peace!“

27. 4. 2015
Filharmonie oznámila svůj program na nastávající sezónu. Na stránkách Opera+ píše Jindřich Bálek: „Manfreda Honecka něčím získal Miloš Bok, což je možná skladatelův životní úspěch.“ Čím asi? Že by svou hudbou?? Apokalypsa bude hraná třikrát za sebou v rámci abonentní řady. Má první reakce je, že to je dobře: filharmonie chce koncerty co nejlépe zaplnit a Miloše třeba takto objeví lidé, kteří by se k němu jinak nedostali. Pak si ale uvědomuji, že se tím zabere spousta míst lidem, kteří by u vědomí výjimečnosti celé události opravdu stáli o to přijít.

Konec října 2015
Miloš postupně koriguje a množí veškerý orchestrální materiál. Pro Honecka vytváří speciální partituru s německým překladem. Vtipné patálie s příliš velkým formátem partitury, kterou mu nikdo nechce okopírovat. Nakonec Přemek noty přefocuje a speciální tiskárna vytváří trochu zmenšenou partituru, kterou Miloš posílá do Ameriky. Všechny tři koncerty budou brzy vyprodané. Pro jistotu mi matka kupuje lístek na každý z nich.

Začátek ledna 2016
Milošovi se ozvali z České filharmonie, jestli by se vzhledem k náročnosti skladby neměla pro jistotu naplánovat ještě dělená zkouška smyčců. „Nevím, jaké jsou vaše zvyklosti: já bych jí určitě dělal, a k tomu ještě dělenou zkoušku dechů.“ Miloš se schází s dirigentem Ondřejem Vrabcem, který dělenou zkoušku povede. Pochvaluje si jeho profesionalitu a vstřícnost.

28. 1. 2016
Jiří Bělohlávek na Vltavě v Telefonotéce. Naznačuje, že hlavní problém České filharmonie je to, že si nemůže z finančních důvodů dovolit dostatečně zkoušet: „Pro filharmoniky bylo určité novum, že jsme zavedli tři koncerty v týdnu, což znamená prakticky zkrácení přípravného času o celý jeden den, o dvě frekvence. (...) Nyní máme pro přípravu programu dva dny, čtyři frekvence, plus generální zkoušku. To představovalo pro všechny hudebníky proměnu v osobní přípravě. Ta musela být najednou velmi intenzifikována. (...) A výsledek je, že to, na co se dříve spotřeboval zkouškový čas, tedy na čtení materiálu a jeho technické zvládání, dneska odpadá a my dnes hned od prvních momentů pracujeme na výrazové stránce, na tónových kvalitách, na stylových otázkách.“ V případě ne příliš náročných děl to takto asi jakž takž jde. Nedopadá to pak u skladeb rozsáhlějších a stylově náročnějších tak, že hudebnící stejně spotřebují první zkoušky k tomu, aby zjistili, jak má dílo dohromady a v celku znít, a že na výrazovou stránku už prostě nezbyde čas? Bělohlávek navíc podotýká, že v Čechách se nepěstuje důkladná průprava čtení z listu, jako tomu je v cizině: „Anglické hudební školství klade velkou váhu na to, aby všichni instrumentalisté i pěvci měli každý den předmět čtení z listu: prima vista, zpívání, čtení. Je to tam zcela běžná disciplína. To u nás chybí.“ Dotaz, zdali v české hudbě vidí souvislou linii „v celkovém charakteru hudby, ve skladebních postupech, v budování témat“ od Dvořáka a Mahlera k dalším generacím českých skladatelů. Tady se možná nabízelo říct, že orchestr, jehož je šéfdirigentem, zrovna chystá premiéru nové skladby českého soudobého skladatele, kterého by do takovéto linie jednoznačně zařadit šlo. Pro její bezděčnou komiku celá odpověď: „Samozřejmě se dá nalézt ovlivnění staršími generacemi generací mladších v tom, že skladatelé přejímají výdobytky toho, co jejich předchůdci přinesli a dál to rozšiřují. Celá formální stránka skladeb je naprosto doložitelná. Tu kontinuitu budeme asi hůře hledat v úplně soudobé hudbě, i když určité stopy, třeba ještě v díle Petra Ebena, určitě nalezneme. To je vlastně trošku teoretická otázka a nevím, jestli je to tak důležité. Možná, že naši muzikovědi by v tomhle řekli víc a nalezli více souvislostí. Ale já nepochybuji o tom, že ta kontinuita trvá a že vnitřní návaznosti zde existují.“ Na dotaz o vývoji repertoáru: „Určitý prostor, který bychom mohli eventuelně užívat pro jiný repertoár, máme blokován. Ale současně se jistě dá, a celou dobu i do budoucna se o to snažíme, nalézt rovnováha s dalšími repertoárovými styly a skladateli. Jsem skutečně přesvědčen, že orchestr tohoto typu, který aspiruje na tak důležitou roli, kterou hraje, nemůže zůstat bez doteky se soudobou tvorbou a musíme i v té omezené míře nalézt čas od času možnost se toho dotknout, abychom se nestali muzeem, ale abychom byli stále živým organismem, který vnímá i dění kolem sebe.“ O nastávající mimořádné premiéře ani slovo.

Začátek února 2016
Problémy, které Miloš před rokem tušil, jsou tady: po první korepetici s Milošem před týdnem odřekla účast Simona Houda-Šaturová (soprán), teď odřekl účast Peter Berger (tenor). Jako náhradu navrhl Miloš Lianu Sass a Mílu Pelikána (toho tedy po roce již podruhé). Dobrá zpráva je, že těžký varhanní part bude hrát Aleš Bárta, jak si Miloš od začátku přál. Filharmonie zatím neví, kdo obsadí první židli v houslích a na řadu dalších partů se teprve ještě hledají náhrady. Radek se už dříve nabízel, že by se mohl provedení v orchestru zúčastnit, nedopadlo to…je mu ostatně první hornový part věnován. Trnu, co ještě nastane. Na to, že premiéra tak rozsáhlé a složité skladby českého autora v Rudolfinu už dlouho nezazněla, byla hodně podceněna náročnost celého projektu. I když v případě sólistů si říkám, že to je vlastně dobře: aspoň budeme mít jistotu, že budou zpívat lidi, kteří to jednak uzpívají a jednak mají upřímný zájem o věc. Mám být v Praze celý týden, abych Milošovi tlumočil. Mám radost, že budu u zkoušek. Není lepší způsob, jak hlouběji proniknout do skladby.

6. 3. 2016
Miloš mi řekl, že s Ondřejem v orchestru budeme jako výpomoc zvonit na oltářní zvonky. Těší mě to, vzpomínám, jak jsem na oltářní zvonky hrál v roce 1994 při provedení Skřítků v Kamenické stráni a u Matky Boží před Týnem. A přesně se ještě pamatuji na, kterém místě jsem v Rudolfinu seděl při jejich premiéře. Vzpomněl jsem si na hanlivé články, které potom vyšly (nabízené kladné vyjít nemohly) a na nactiutrhačskou kampaň, která deset let poté následovala po premiéře Creda. Jsem zvědavý, jestli se bude opakovat stejný scénář i teď. Ale třeba taky nevyjde vůbec nic, ticho po pěšině, jakoby se nic nestalo.

7. 3. 2016
Propagace ze strany České filharmonie je nulová. Na stránkách, kde nabízejí své tiskové zprávy, zpráva k těmto koncertům chybí. S Milošem byl připraven rozhovor určen pro blog filharmonie, ale tři dny před premiérou stále není online. Nevím, jestli byly vytištěny plakáty, ale nikde v Praze ani před Rudolfinem jsem žádné neviděl (jistě: šlo by argumentovat tím, že všechny tři koncerty jsou vyprodané, takže na co plakáty?). Nejmenovaný redaktor rozhlasu se před časem ptal svého šéfredaktora, jestli by nestálo k příležitosti tak významné premiéry, připravit pro nějaký pořad. Dostal odpověď, že by se stanice nerada vystavila nebezpečí, aby někomu dávala nepřiměřený prostor. Jako by byl Miloš v rozhlase pravidelně. Jakoby se tak rozsáhlé premiéry českých autorů konaly běžně. Ani Čtk a oslovené redakce kultury hlavních českých deníků nereagují a neinformují veřejnost. Evidentní bojkot…
Dělená zkouška dechů nebude: pouze smyčců.

*

Zapsáno ráno v bufetu Rudolfina před první zkouškou, hovory hráčů:
„-Tady se teď všichni baví jenom o Bokovi.
-Ne, já jenom, že mě bolí v boku.
-Zato nám všem furt volaj, že chtěj lístky.
-Slyšel jsem, že Miloš Honeckovi nabízel nějaký jiný věci, tohle měl někde zašitý, až si tohle Honeck úplně zamiloval, a že nic jinýho nechce.
-Ale z tohodle se nedá hrát. Proč to máme psaný rukou? Proč nejsou ty party přepsané normálně na počítači?
-No, Miloš to nabízel a my mu řekli, že to z toho takhle zahrajeme.
-Jo? Mě se nikdo neptal.
-Hele, jak se hraje nota v úvozovkách?
-Když máš čáru, pak notu, a pak zase čáru, jak se to hraje?
-Nevim. Až to uvidim, tak uvidim.
-Tam jsou furt samý strašně dlouhý takty plný sextol, do toho duoly…
-Stejně tam přes to bude dvacet trombónů, takže to máš jedno.
-Dvacet trombónů nemáme.
-Tak jich tam bude šest, ale budou hrát, jakoby by jich tam bylo dvacet.
-No jo ale první zkoušku máme jenom smyčce…“

9. 3. 2016
Dělená zkouška: žasnu nad plasticitou a moderní expresivitou této hudby, takto obnažené pouze na smyčce. Z poslechu klavírní úpravy mi nedošlo, kolik je v té skladbě zneklidňujících průtahů a chromatického kontrapunktu a jak mysticky to bude celé působit v orchestru. Všímám si, že Miloš na úplný závěr přidal ještě nový akord, aby skladba přeci jen nekončila tak prudce. Zkoušku vedl asistent šéfdirigenta a hornista Ondřej Vrabec, poctivě a fundovaně. Překvapuje maximální kolegialitou, přizval Miloše, aby od varhan sestoupil dolu a sedl si vedle něho. Sám mu před orchestrem řekl, že by pro úspěch provedení bývalo bylo lepší, kdyby jí rovnou svěřili jemu: vždyť je taky dirigent a svou skladbu zná nejlíp on. Sám to filharmonii nabízel, ale umělecká rada to dvakrát zamítla. Po počáteční nejistotě v sále zavládla vstřícnost a soustředěnost. Svou hudbou si Miloš získal respekt i těch hráčů, kteří ho neznali. Sami jsou iniciativní, vstřícní. Miloš do zkoušky víckrát zasáhl, opravil chyby v partech, upřesnil některé hudební aspekty. K daných pasážím poznámky o tom, na kolik je asi bude moct Honeck chtít dirigovat a charakteristika celkové instrumentace, jehož bude pozoruhodný smyčcový aparát součástí. Komická situace: chvílema dirigují oba…
V Harmonii každý měsíc vychází pozvání na koncerty filharmonie a s její redakcí padla na březen řada na Vrabce. I zde se začíná projevovat vliv nových generací, již nepředpojatých esteticky i lidsky. „Manifest víry v Boha, víry v člověka, víry v životní poslání a víry v lidské dílo. Zbožně založený rakouský dirigent Manfred Honeck, jehož koncerty s duchovní dramaturgickou linií se pražskému publiku v poslední dekádě nejvíce vrývaly pod kůži, si pro svou labutí píseň ve funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie zvolil světovou premiéru oratoria Apokalypsa v Kamenické stráni jiného hluboce věřícího muže, českého umělce Miloše Boka.“ „Jeden z těchto [Bokových CD] nosičů našel skrze členy České filharmonie cestu k stálému hostujícímu dirigentovi a zřejmě i přímo k jeho srdci.“ Miloše upřímně rozesmála pasáž: „Dá se totiž jen stěží předpokládat, že by zástupci hudební kritiky a skladatelské obce dorazili do Rudolfina se špatně ořezanými tužkami a bez zápisníků… Fakt, že Miloš Bok je v oblasti skladby autodidaktem, že neskrývá svou uměleckou inspiraci velkými hudebními zjevy 19. a 20. století v čele s Wagnerem a Brucknerem a stejně otevřeně prezentuje svou víru v Boha i neučesanou kritiku společenského úpadku mravního v době, v níž forma převládá nad obsahem, poskytne jistě vítané střelivo do hlavní mnoha kanónů, lafet a ručnic.“
V pondělí byl nakonec přeci jen zveřejněn rozhovor na blogu filharmonie.
Honeck dorazil na pondělní odpolední zkoušku z letiště. Partituru si nechal ještě upravit, opoznámkovanou ji měl důkladně. Divil se, že dopoledne byla dělená zkouška: měl za to, že obě dělené zkoušky už proběhly a že dopoledne měla být první zkouška celého orchestru (prostě, že přijde k orchestru, se kterým bude moci rovnou začít pracovat a ne teprve objevovat, co je v notách). To ale může být dáno tím, že si ve své vytíženosti nevšiml nebo zapomněl, že v České filharmonii to takhle asi nebylo naplánováno. Jeho přáním bylo si nejdřív celou skladbu s Milošem jednou důkladně projít. Počítal s tím, že na první zkoušce připraví Mozarta a k oratoriu že se dostane až po práci s Milošem. Orchestr byl však nastoupený na Apokalypsu. Chvíli se tedy zkoušelo, resp. luštilo, Honeck hlásil, na kolik bude co dirigovat. Ještě v úvodním Žalmu to přerušil a přešel na Mozarta. Následovaly zkoušky smíšeného sboru a sólistů (za korepetice Miloše). Pikantní moment, kdy uprostřed práce, po hodině zkoušky, Honecka přerušil sbormistr Filharmonického sboru Vasilek, že už musejí jít. Pan dirigent jen nevěřícně koukal a sbor se odebral pryč (nač taky dělat přesčasy?). K prozkoušení pro sbor nejtěžšího a capella místa tedy už nedošlo. Pak zkouška se sólisty, skvěle připravenými (opět za korepetice Miloše). Honeck je jimi jednoznačně nadšený. A taky je očividně rád, že se jimi nemusí příliš zabývat a může se soustředit na Milošova tempa a celkový emocionální náboj díla. Po zkoušce sólistů Honeck požádal Miloše, jestli by mu nemohl oratorium celé přehrát ještě jednou. Měli jsme obavu, jestli není po příletu příliš unavený. „Jsem, ale dokud nepadnu únavou, tohle je důležitější. Potřebuji se plně vcítit do vašich představ.“ Jsem mile překvapen s jakou pokorou k celé věci přistupuje. Konzultují spolu tempové přechody, místy se Honeck Miloše ptá, jak by to či ono dirigoval on. Ten den jsme byli v Rudolfinu od 8h30 do 21h30.
Včera dopoledne první zkouška orchestru se sborem a sólisty. Předtím ještě ráno Miloš obíhá pódium s oběma kustody (velmi sympatičtí, vstřícní mládenci): společně řeší, jak tam ten obrovský provozovací aparát rozumně vměstnat a přitom zvukově nepohřbít dětský sbor. Jediná možnost, jak se vyhnout tomu, aby nebyl úplně utopený na samém kraji pódia, je zrušit částečně německé rozmístění orchestru. Na to je ale už pozdě. A zase: i před tímto problémem s prostorem Miloš s předstihem filharmonii varoval a šlo se mu tedy předem snadno vyhnout. Jakoby mluvil do větru. O zkoušce dechy ještě občas trochu plavou. Pánové ve sboru jsou trochu líní a blazeovaní, dámy se zdají být vstřícnější, a hlavně jsou pěkně slyšet. Miloš se usídlil na varhanní empoře vedle Aleše Bárty. Nechce Honeckovi zasahovat do zkoušky (jakkoli ho k tomu Honeck sám vyzýval), pomocí posunků od varhan koriguje zvukové poměry a za běhu opravuje další chyby v partech. Místo oběda jdeme s Honeckem zkoušet s dětským sborem. Milé shledání s panem Chválou (a vzpomínka na provedení a nahrávání Missy brevis Es dur z 90. let a Skřítků vlastně nedávno). Vstřícně a účinně se snaží se svým sborem co nejvíc přiblížit Milošovým náročným představám. Sbor je dobře připravený. Odpoledne zkouška tutti a pak znovu Mozart. Mám obavu, jak to dopadne. Na generálce už nebude čas na čemkoliv pracovat a spousta věcí je ještě nejistých.
Po zkoušce na kafi a moučníku s Honeckem. Cestou mi říká, že s Milošem (který opodál telefonoval) soucítí vzhledem k jeho zneuznání hudebními institucemi a odbornými médii, ale že zároveň jeho nesmírně svízelná situace je to, co mu umožňuje být jako tvůrce stoprocentně svobodný a nedělat žádné kompromisy. Čistota jeho hudby je za tuto cenu. A publikum to očividně cítí a ví, o tom svědčí, že jsou všechny tři koncerty tak dlouho předem vyprodané. Srovnává ho s Beethovenem, i osobnostně. Pak v kavárně: chápe estetické důvody, které činily Milošovu hudbu před třiceti lety nepohodlnou, ne už, že nebyl přijat na skladbu ani připuštěn k dirigentské soutěži Pražského jara. Je zklamaný z toho, že se nakonec bude pracovně nahrávat pouze generálka a páteční koncert, místo všech tří koncertů, jak je zvykem (zvukaři byli patrně na dnešek a zítřek posláni jinam). Vysvětluje, proč z České filharmonie sám odstupuje (tyhle tři koncerty a pak ještě pět vystoupení v dubnu jsou jeho poslední). A zve nás na mši, kterou bude v pátek před koncertem sloužit biskup Václav Malý v dirigentském salonku. Před loučením říká Milošovi, že je důležité, aby soudobí skladatelé s vlastním, osobitým stylem měli své premiéry v prvním orchestru a sále své země, že je důležité, aby soudobá díla přinášela něco podstatného do života lidí a že z tohoto hlediska je pro něho Miloš největším českým skladatelem své doby i nastávajících časů.
Dnes generálka. Apokalypsa v celku. Leccos je ještě vachrlaté, někde něco nezabírá, jak má, takže celá řada leitmotivů zapadá, jinde se zas všichni nechají strhnout, kde má hrát silně jen někdo, čímž vzniká velká zvuková koule, ve které se trochu ztrácejí jednotlivosti. Dosti důmyslná orchestrace Apokalypsy by si vyžadovala aspoň tu chybějící dělenou zkoušku dechů a ještě jednu zkoušku v tutti navíc. A Rudolfinum je na tento typ impozantních děl přeci jen akusticky trochu malé. Ale aspoň máme jistotu, že koncerty nějak proběhnou. Když dozněly poslední tóny, dojemný moment: Miloš vedle Honecka na dirigentském stupínku má před 228 nastoupenými účinkujícími krátkou řeč, děkuje maestrovi Honeckovi a všem hráčum a přeje jim, aby se po tři dny cítili v blízkosti jeho hudby dobře.
Absurdita: s Ondřejem dostaneme za to, že budeme pár taktů zvonit na zvonky honorář, ale za to, že korepetoval s Filharmonickým sborem, Kühnovým dětským sborem a sólisty, že se přitom ujal nesmírně náročného klavírního partu, že kvůli tomu jel mnohokrát na vlastní náklady do Prahy, jednou do Bratislavy a dvakrát do Brna, nedostane Miloš nic. Bylo mu řečeno: „To je váš problém.“ Předpokládám, že takový přístup je generalizovaný: autor, ať je rád, že se jeho dílo vůbec provádí (že by koncerty byly bez Milošovy práce se zpěváky a sbory vyloženě ohrožené, patrně nikoho netrklo, nebo je to administraci České filharmonie lhostejné).
V tištěném programu zohlednili výměnu sólistů, ale chybí tam jména několika muzikantů. Do poslední chvíle se patrně nevědělo, kdo bude hrát.
Liana Sass mi při obědě řekla, že ve chvíli, kdy se dozvěděla, že se bude provádět Apokalypsa, věděla, že jí bude zpívat ona, že se něco stane a že sólo soprán připadne nakonec jí. Úplně září radostí. Nejvíce se bojí toho, že se při koncertě při zpěvu rozpláče dojetím.
Já večer, schovaný mezi tympány a dětským sborem, nemusel zadržovat slzy bolesti a radosti.

12. 3. 2016
Ve středu ráno Miloš na Vltavě 10 minut v ranní Mozaice. Je s podivem, že nikoho z médií nenapadlo oslovit ve spojení se světovou premiérou Honecka (marně to Miloš navrhoval). Náhoda? Pouze na stránkách rádia Classic krátký citát: „Miloše Boka oceňuji jako zajímavou osobnost a plodného skladatele. Jeho dílo Apokalypsa v Kamenické stráni mne fascinuje zejména svou mnohoznačnou tematikou a cenným hudebním syžetem.“ A k tomu citát Miloše.
„Preludia“ před koncerty byla dobře připravená a proběhla hezky. Na dotaz redaktora, jak se cítí skladatel den poté a na jeho dojem ze zkoušek, po krátkém zaváhání při pohledu do Sukovy síně plné posluchačů převážně důchodového věku: „Je to opravdu Apokalypsa a kdo má třeba trochu problémy s nedoslýchavostí, tak po koncertě bude zaručeně slyšet dobře“.
Jen trochu lituji, že se na způsob Preludií nezorganizovala předem taky tiskovka. Patrně stačí, že si Honeck Apokalypsu vybral, média už nemají dále zveličovat, že si světově uznávaný dirigent váží zrovna téhle hudby.
Ve čtvrtek Miloš ještě s hráči vychytával chyby, které při premiéře zaslechl. Večer v hledišti. Byl jsem ještě příliš napjatý z celé přípravy, takže jsem si koncert nebyl schopný plně užít. Pár chyb, někde někdo špatně nastupuje. Žasnu nad tím, jak Filharmonický sbor stále není schopný správně intonovat v pasáži a capella. Mladý, zrakově handicapovaný tubista má noty speciálně přepsané a zvětšené, aby na ně viděl. Jeho snaha a statečnost jsou obdivuhodné, bohužel i tak se občas v agogice rozchází v souhře.
Pak společná večeře s Honeckem (pozval nás), Milošem, sólisty, Ondřejem a Krahulíkem (opět v hotelu, kde proběhla s Honeckem první schůzka). Miloš mimo jiné varoval sólisty a Honecka, aby se nedivili, že vyjdou negativní kritiky a že invektivy mířené na něho se možná svezou i na ně (což se také vzápětí stalo). Debata o Mozartovi a Wagnerovi. Cestou z hotelu říkal Jozef Benci Milošovi, že je pyšný, že se mohl této premiéry zúčastnit. Krahulík spal u mě, dílo jsme rozebírali do čtyř do rána.
Včera pak v 17h v dirigentském salonku mše s panem biksupem (Honeck se v přímluvách modlil za Milošova budoucí díla). Před posledním koncertem, vzhledem k chystané pracovní nahrávce, píše Miloš poslední pokyny hráčům, týkající se zvukových korekcí (tympány, bicí nástroje, dolní horny. 3., 4. a 5. trubka). S tubistou se radí, podle čeho se když tak chytat. Večer opět v hledišti – spadlo ze mě napětí, resp. soustředěnost předchozích dnů, a nechal jsem se skladbou náležitě prostoupit. Těším se na nahrávku, abych mohl důkladněji prozkoumat předivo leitmotivů.
Na rozdíl třeba od Missy solemnis, která má přímočarost osmnáctiletého mladíka a je okamžitě sdělná, Apokalypsa není skladba, kterou by člověk mohl úplně vstřebat hned napoprvé. I přesto měli všechny tři koncerty velký úspěch, ve středu a ve čtvrtek deset minut potlesku, v pátek déle, lidé volali „bravo“, dupali, v pátek jich hodně vstalo, aby tleskali ve stoje.
Obávám se, že teď Miloše a nás okolo opět čeká období prázdna, střídavého ponižování a přehlížení. Ale to, že skladba třikrát zazněla v Rudolfinu už nikdo nemůže vzít zpátky.
Po koncertě oslava v hospodě U Parlamentu: sólisté, Aleš Bárta, po delší době shledání s Pavlem Černým, Radek s manželkou, někteří členové filharmonie (trumpetista Halíř, fagotista Roskovec, milá debata o Napoleonovi s tympánistou Holubem...). Mnozí další přátelé hudební i nehudební. Oslava vlastně dvojí: páteční provedení dostal Radek ke svým čtyřicátinám…

25. 3. 2016
Až teď si všímám, že na stránkách filharmonie byla dodatečně zveřejněna tisková zpráva PR manažera o třech koncertech.
Toužím po tom si poslechnout Skřítky, Zdislavu a Apokalypsu v jednom zátahu. A už se nemůžu dočkat na druhý díl a codu Apokalypsy (druhý díl je rozepsaný, kvůli přípravě koncertů musel Miloš práci na něm přerušit). A opět trnu, jestli najde Miloš sílu je ještě napsat.
Honeck napsal Milošovi:
„Milý Miloši,
Předpokládám, že po nahrávce toho velkého díla teď dychtí mnoho lidí. Byl to velký úspěch. Co napsala kritika zatím nevím, nic to ale nemění na tom, že to je ohromné, vášnivé oratorium. My přeci dobře víme, že, ne vše co píšou kritici, je pravda. Jen ať se diskutuje a ať se lidé zajímají. Nejvíc mě bude těšit, když o toto dílo i o Vaší osobu vznikne zájem a poptávka. Máte vlastní, osobitý styl a to je cenné, protože tím se může pyšnit jen málokdo. Každopádně Vám přeji vše nejlepší, Boží požehnání, zejména teď na Velký pátek, kdy skrze smrt Pána došlo k Vykoupení člověka. Velmi mě těšilo Vás poznat.
S Božím požehnáním,
Manfred Honeck“

Vysvětlivky ke jménům
Radek: Radek Baborák, hornista světového renomé, dirigent a vedoucí několika hudebních souborů, bývalý sólohornista Berlínské filharmonie.
Fero: František Šterbák, hudební skladatel, klavírista a dirigent.
Přemek: Přemysl Havlík, fotograf a režisér, řeč je zde o dokumentárním filmu Credo fis moll z roku 2006.
Ondřej: Ondřej Klouček, umělecký truhlář a hráč na bicí nástroje.
Krahulík: Václav Krahulík, klavírista a interpret Bokových klavírních transkripcí svých vlastních děl.
Pavel Černý: varhaník.

- Jean-Gaspard Páleníček (nar.1978) - skladatel a literát, působí v Českém kulturním centru v Paříži