| |
Když jsem viděl, co se děje kolem Apokalypsy v Kamenické Stráni Miloše Boka, rozhodl jsem se jako hudebník k tomu také něco napsat. Myslím si, že vžitými měřítky se hodnota Apokalypsy nedá dokázat a ani objektivně posoudit. O to už se pokusili jiní a do objektivnosti mají, dle mého názoru, daleko. Zkraje chci říci, že osobně dílo přijímám, ale jeho hodnotu si, na rozdíl od jeho odpůrců, netroufám odhadnout. Ono už je na světě mnoho kritik, které se z dnešního pohledu zatraceně „sekly“, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Mohu tedy jen říci svůj názor.
Vezměme si fakta: premiéry klasických děl u nás neplní sály. Apokalypsa třikrát naplnila Rudolfinum. Řídil ji mistr s vysokým uměleckým kreditem, pan Manfred Honeck. Obecenstvo tvořili převážně stálí příznivci České filharmonie, tedy náročné publikum nevyhledávající lacinou zábavu. Nadšené přijetí díla je pro svědka události nezpochybnitelné. Jak o tom informovala naše přední hudební média? Negativně!
Čekal bych, že kritiky Luboše Stehlíka a Jindřicha Bálka budou profesionální a objektivně vyvážené. Jenže z nich čiší dlouhodobý osobní problém s Milošem Bokem či jeho hudbou. Upřímně jim neberu jejich odmítavý postoj, ale manipulace s čtenářem pomocí spekulace o důvodech mistra Honecka dílo uvést, o Bokově vzdělání a náboženském přesvědčení atd., do kritiky díla nepatří. Nemohl jsem se zbavit dojmu z mnoha příliš subjektivních postojů, které pro mě hodnotu kritiky snižují. Ty si mohu dovolit já jako hudebník, ale kritiku stále chápu jako nástroj k přiblížení se objektivní pravdě, ze kterého i já mohu mít užitek. Možná je to moje mylné chápání kritiky s velkým „K“. Potřebuji však cítit víc respektu k textu. Takhle je to pouhá přestřelka. Dozvěděl jsem se více jen o vztahu autorů k Bokovi, než o jeho hudbě. K některým tvrzením chybí argumenty a kladné stránky podle nich dílo asi vůbec nemá. A to není prostě pravda. Tak zbývá jen přemýšlet a spekulovat, co se honilo mistru Honeckovi hlavou a jaká to davová psychóza v Rudolfinu nastala.
Úspěch u zkušeného publika by měl, když ne kritika, tak každého pořadatele přesvědčit o smyslu uvedení takového díla. Jsem zvědav, jak k tomu přistoupí další přední instituce. Jestliže nijak, pak bych si myslel, že žijeme v období kapitalismu se socialistickou tváří. Vždyť úspěch u publika má i nesporný finanční efekt.
K dílu samotnému: přijímám ho, přestože mi na něm, upřímně řečeno, není hned všechno jasné. Ani u Mahlera, ani u Dvořáka nerozumím všemu. Nebrání mi to však v oblibě díla. Osobně pokládám za lháře toho, který tvrdí, že všechno ví. V některých aspektech bych potvrdil výše zmíněné kritiky. Tam to ale končí. Nesouhlasím s jejich interpretací. Ano, Apokalypsa byla mimořádně zvukově intenzivní. Ale ne blbá, ani banální. Nebyla od začátku do konce „forte a více“. Až si dá někdo práci, prokáže skutečnou vyváženost ploch a dynamiky. Forma a obsah, ač jsem nebyl je schopen plně analyzovat ihned, mne uspokojily. Jsem přesvědčen, že po hlubším poznání a prostudování bych došel k jejich řádu. Tak to já osobně cítím, v partituře musí být důkaz. Manfred Honeck už ho zná. Pro mě není ničím, že toto dílo zaštítil. Otázkou je, jestli se takové dílo dá nazkoušet za extrémně krátkou dobu tak, aby všechny záměry vyzněly správně. Mám velkou úctu ke kolegům z Filharmonie, že to dílo stačili takto nastudovat. Představme si, že i pro ně muselo být nové, a že není lehké myslet na všechny detaily, jako u reprízovaného díla. Přesto mě Apokalypsa naplnila pocitem, že „je to ono“. Nevadí mi, že jsem si myslel, že úvod ke mši v Růžové bude hudebně jiný a nastoupí jako začátek nové plochy. Ano, takto bych to zkomponoval já, kdybych to tak uměl. Když vidím kvarteto sólistů před orchestrem, očekávám jejich sólistickou kreaci. Ta se však v klasické podobě nedostavila. V tom bych mohl souhlasit s Lubošem Stehlíkem. Jenže se opět lišíme v závěrech. Že by po všech dílech, jako je Mše, Skřítkové a tak dále, Bok najednou zapomněl, jak se píší sóla? Nebo se prostě už jen zbláznil? Myslím, že Bok dobře ví, co dělá. Na mě výkon kvarteta zapůsobil. Já jsem ze svého místa, na rozdíl od Luboše Stehlíka, slyšel vydatný bas a soprán vibroval v míře úplně obvyklé a adekvátní. Ztotožňuji se s jedním názorem z publika: „to je právě ta apokalypsa, tam už jde všechno přese všechno“. To si tedy současný skladatel nemůže dovolit? Podle jakých zvyklostí by měl komponovat? Já si apokalypsu představuji jako zrychlující se vír, kde všechno cíleně spěje ke konci či absolutní změně a v tom víru je zároveň čím dál víc chaosu a síly. Dovedete si představit, že by v posledních dnech tohoto světa někdo vyžadoval dodržování jízdního řádu (vs. očekávané momenty v harmonii a formě) a jak by působila naléhavá vyjádření čelních světových politiků či proroků (vs. sólisté v orchestrální vřavě)? To všechno k tomu patří a já si myslím, že tento obraz je adekvátní. Na druhou stranu je Apokalypse vytýkána filmovost a eklektičnost. Je to asi proto, že Bok v tonalitě navázal tam, kde byla před mnoha desetiletími přerušena. Měli bychom ale vidět i to, o co nového ji sám obohatil. Neznám jiného takového příkladu. To třeba v obou kritikách chybí. Že něco zní i v přítomnosti příkrých disonancí v podstatě libě, se dnes prostě nesmí. Jeden skladatel, který už skládá pro Pánaboha v nebi, se vyjádřil, že ho po ránu napadají krásné romantické myšlenky. Ty si ale programově zakazuje a k večeru už má hotovo dílo podle soudobých technik. Bylo mi ho převelice líto. A nás hudebníků taky. Kolik krásných věcí, kolik darů, nám zamlčel. A byl to dobrý skladatel. Jen se neodvážil se odpoutat od dobových předpisů. A toho se Bok odvažuje a to se mu vytýká. Proto je nám podsouvána filmovost jeho hudby, protože ji nelze v podstatě s ničím srovnat. Filmová hudba je dobrá i špatná, jako kterákoli jiná. Ale ta dobrá je někdy zatraceně dobrá, mnohem lepší, než mnohá „klasika“. Jenže slovo filmový má mít pejorativní nádech, má navodit představu masovosti a nenáročnosti. To je však v případě rudolfinského publika nesmysl, o kterém jsem už hovořil. Proto přirovnání k filmové hudbě odmítám. Stála by za uvedení řada originálních a nových momentů v instrumentaci, ale toho se snad zhostí v seriózním rozboru někdo jiný. Uvedl bych alespoň varhanní part, který, ač jsem jej v notách neviděl, byl evidentně úplně jiný, než co jsem doposud poznal. To, co z něj vytěžil skvělý Aleš Bárta, bylo něco nevídaného a vrcholného.
Některé věci se hudebně dají téměř měřit, jiné ne. Například pojem banality je subjektivní a nelze, než se smířit s tím, že pro někoho je něco banální, a pro jiného je totéž fascinující. Myslím, že na otázku, proč se někteří hudebníci nezpochybnitelného renomé, panem Honeckem počínaje, za dílo staví, nelze odpovědět. Prostě se jim líbí a mají k tomu své důvody. Nejsou to ale žádní duchem slabí hlupáci. To by mělo být jasné. Bokova hudba prostě rozděluje. Osobně bych byl zvědavý, jaké bude skóre za pár desetiletí. Tedy, jestli podle Apokalypsy ještě nějaká budou.
Závěrem chci říci, že se mi nelíbí, jak často se u nás rozdílné názory berou velmi osobně a jak je v české kotlině příliš důležité, kdo s kým a proti komu, místo toho, abychom byli schopni vytěžit to podstatné a dobré. V tom duchu zamýšlím svůj příspěvek do diskuse. Doporučuji Apokalypsu k poslechu (pokud to bude zase někdy možné) a připravte se na řadu podle mého soudu fascinujících, ale i zvláštních a burcujících věcí. Nemusí se vám všechno líbit, jak komu. Účinek Apokalypsy není podle mě v splněných očekáváních, ani v silných pozounech, ale v přesvědčivosti myšlenky, že žijeme v jedinečném momentu dějin lidstva, kdy všechno staré čím dál rychleji pomíjí, a my jsme svědky definitivního finále. To už pár žesťů, tympánů a sborů navíc chce. Někdo nemá rád hlučnou hudbu. Někdo nemá rád hlas volajícího na poušti. Vytrhuje to z klidu a rovnováhy. Ty už ale dávno neexistují. Je to apokalypsa.
Pavel Černý
- Pavel Černý (nar. 1970) koncertní a chrámový varhaník, pedagog varhanní hry na AMU a JAMU a organolog.
|
